úvod                blo(k)

Poezie skrze rozechvělý bubínek citlivého naslouchadla

aneb Pár postřehů k nové básnické sbírce Miroslava Kubíčka - Hlučná hlína

 

(psáno pro Kulturní život Šumperka)

  

  

Když jsem se k podzimu potuloval ulicemi Šumperka, potkal jsem Miroslava Kubíčka; ten mi, postěžovav si na zdraví - s důrazem na ztracené naslouchátko, věnoval i Hlučnou hlínu, tedy svoji osmou básnickou sbírku. Souvislost mezi titulem Hlučná hlína a ztraceným přístrojkem mi přišla velice vtipná…

O tvorbě šumperského básníka jsem obšírněji psal již dvakrát, musel bych se částečně opakovat! Nové básně Miroslava Kubíčka vyšly rok po sbírce Sladké hořkosti – hořké sladkosti. Vůči poezii zdá se mi jednoletý rozestup nebezpečně blízký, básně by přece jen měly mít možnost dozrát. Hlučná hlína je pokračováním Sladkých hořkostí. Básník se znovu dotýká témat citlivých jeho věku. Je až s podivem, že po tak krátké době lze vydat sbírku, která by nebyla pouhým důkazem grafomanství, ale potvrzením vyzrálé poezie…

Miroslav Kubíček je ročník 34, nelze tedy očekávat zvraty v poetice nebo různé experimenty (ale i to by se dalo zpochybnit). Možná jako vůbec první básník totiž naslouchá životu skrze volumen naslouchadla a pokouší se o tom napsat. Mám-li tedy tuto zprávu psát v duchu nové básnické sbírky, musím s podobně černým humorem konstatovat, že básně Hlučné hlíny mají snahu se v hlíně hrabat hlouběji než minulá sbírka. Aktuální poezie Miroslava Kubíčka je opět elegicky naléhavá, jindy zase prašná jako vyprahlá hlína, v níž říhají pupkaté pupavy a čiplenky vzrušuje touha… Celkově zdá se mi hlína spíše orná než hladová, je čechravá, chumlavá a hlučná snad pouze přes rozechvělý bubínek citlivého naslouchadla. Zajímavé téma je ukryto za metaforou van Goghova ucha… „v příští poezii uříznu si ucho“, vyhrožuje básník, jako by nestačilo ztracené naslouchátko! Škoda, že tento motiv není více rozvrstven.

   V žádném případě nepřeji Miroslavu Kubíčkovi bolest uříznutého ucha, ale brzké nalezení citlivého bubínku pro budoucí poezii…

Aleš Kauer, leden 2011

TOUŽENÍ

Miroslav Kubíček

  

v nejhlubší pokoře

často smlčíme city

už vím kde a s kým nebýt

když přečtu krásnou knihu

jsem jako zbitý

  

po lesích šťastně bloudím

nasávám vůni pryskyřice

modlím se potichu

a toužím po hříchu


 www.kauer.cz

© ZděS 2011