úvod                blo(k)

LJUBLJANA

  

  

  

…jako anděl shůry slétl jsem ze sedmitisícové výšky, abych svědčil o krásách odžitých v cizím městě. Lublaň, rodem žena - povahou chlapec, byla mi velice blízká a sympatie byly zřejmě oboustranné, neboť mě královsky hostila…

Omšelé domy s malými krámky, kavárnami a přilehlými „zahrádkami“ jsou pro Lublaň typické. Za to, že hosté i ve dvou stupních pod nulou vysedávají venku a v drkotajících zubech drží cigaretu, může zákon, který nepovoluje kouření ve vnitřních prostorách. Pro důkladnější poznání města se mi už kolikrát osvědčilo žít a prožívat cvrkot přímo v centru jeho dění. Šlechtěné galerie příliš nevypovídají o duchu místa. Karma posvátnosti těchto „svatostánků“ mi je čím dál protivnější. Život skutečně žitý je ve městě. V Lublani se projektuje přímo do zdí. Při pohledu na zbrkle, ale výstižně načrtnuté tagy se mi stále vracela Kleeova slova o umělcích v každém z nás. Procházet Lublaň je jako listovat v povedené autorské knížce. Čím dál sympatičtější je mi také anonymita těchto „umělců“; nic neočekávat, vytvořit, co nosím v sobě, a jít dál, neohlížet se, nepídit se po jakémsi uznání, „vyblít se na slávu / jen Artur uměl“, psal kdysi Halas, když v jedné básni vzpomíná na Verlaina. Tagy a graffity lze už dnes bez zbytečné upjatosti vnímat jako součást městské architektury. O „malé“ Lublani (má jen 280 000 obyvatel) to platí dvojnásob.   

První zastávkou bylo, téměř symbolicky, alternativní centrum zvané Metelkova. Na první pohled prostor, který podléhá naprosté anarchii, do útrob by se v noci odvážil jen málokdo neznalý. Po informování jsem se dozvěděl, že tento squat přece jen podléhá jistému řádu, nicméně s neodolatelnou nápaditostí. Jednotlivé sektory nesou například tyto názvy: Delavsko-punkerská univerzita, Gala hala, Monokl klub, Menza v posteli… Nenásilně se touto cestou přichází k ekologii, sociálním, kulturním, uměleckým otázkám. Teenagerům je nabídnuta volnost volby. Kupříkladu Klub Tiffany nabízí své prostory pro pravidelná čtení, výstavy, diskuse, performance, diskotéky, projekce mladých umělců z gay & lesbické minority, vše maximálně otevřeno názorům a postojům.

Chystal jsem se v noci po čtení (asi kolem jedné ranní) navštívit místní diskotéku ve výše zmiňovaném centru Metelkova - v Klubu Tiffany, kde se právě vítal příchod planety Nibrus, a to výběrem nejlepší elektronické hudby. Bohužel únava po celodenním objevování města a večerním vystupování byla neúprosná. Prostory jsem si obešel, abych alespoň nasál atmosféru. Na plakátě stálo přibližně toto: V záplavách teorií o spiknutí, mystických proroctví o konci světa a ostatních vědeckofantastických vizí jsme v klubu Tiffany vzali pod mikroskop planetu Nibrus, která v příštím roce proletí kolem Země a trochu s ní zamává, čímž prý způsobí konec světa. Vědecký tým odborníků Klubu Tiffany pomocí kaleidoskopů zjistil, že se nejedná o jen tak obyčejnou planetu…“ Zkráceně – šlo o gay party planet; naivní?, jako by vystřiženo z nějaké rave parties počátku osmdesátých let. Snad jen mládež nebyla tak odvážná a nápaditá - co do kostýmů a účesů a make-upů… Každopádně ráno jsem litoval. Částečnou náhradou mi byli noví Hercules & Love Affair a jejich neskutečně vydařená revitalizace klasického diska a chicagského housu na albu Blue Songs; osvěžovali mě celý pobyt.

Když jsem u hudby, pak jen malá odbočka. Asi nelze opomenout nejuznávanější slovinský hudební artikl, který svého času dobyl i Evropu, myslím samozřejmě Laibach. Na můj vkus byli vždycky příliš velkohubí, démoničtí, v důsledku čehož spíše legrační, nicméně popularitu a jakýsi styl jim nelze upřít. Ptal jsem se, po zhlédnutí divadla Kabareté Simplozij, Andreje Rozmana Rozy - herce a dramatika, který tuto kapelu velice vtipně ve svém dílku parodoval, na jeho názor. Tvrdil, že jsou na úspěch svých krajanů hrdí, že to má ale i odvrácenou stránku, za kterou kapela nemůže. Na jejich koncerty se údajně lepí dost nácků, agentury tak stojí před riskantním dilematem…

Konečně hlavním důvodem návštěvy Lublaně bylo pozvání od slovinského básníka Braneho Mozetiče k účasti na festivalu poezie Trnovski terceti 2011. Prostor je vždy ve třech dnech nabídnut devíti básníkům slovinským i zahraničním. K prezentaci poezie přistupuje každý po svém. Domácí většinou využijí zázemí a kombinují čtení se zvuky, obrazem. Zahraniční účastník přistupuje k performanci klasickým čtením. Moji poezii přeložila Taťjana Jamnik a v průběhu mého výstupu byly překlady promítány na plátno za mnou. Festival je každoročním připomenutím úmrtí jednoho z největších slovinských básníků - France Prešerena. Část jeho básně Zdravljica, napsaná roku 1844, je obsažena v slovinské státní hymně. Prešeren je srovnáván s naším Máchou. Údajně se také v Lublani setkali, když tou dobou cestoval Hynek do Itálie. Jak známo, Mácha byl člověkem velmi neklidné, až impulzivní povahy. Podobně na tom byl i Prešeren. Setkání těchto dvou básníků tedy, vlivem (nejen) alkoholu, vyústilo v neshody, aby nakonec v širokém romantickém gestu zdemolovali hostinec… Ostatně píše o tom Mácha v Denících.

Deset stupňů nad nulou svádělo k dlouhým procházkám po městě. Slovinci jsou fyzicky krásní lidé. Můj pobyt se podobal „motýlkaření“. Do kterých očí se zahledět dřív a tak akorát, abych nevyrušil přirozenou plynulost děje a zároveň ukojil svoji touhu po kráse? Tolik nuancí lze spatřit pouze v duze. Vivat Ljubljana!

 

PS: Velké poděkování patří překladatelce Hance Mžourkové.

Aleš Kauer, únor 2011

LJUBLJANA

  

  

  

                  

bonus: autoportréty


 www.kauer.cz

© ZděS 2011