úvod                blo(k)

Na počátku stál Roland System – 100

  

  

  

 

Čtyři novovlnné legendy vydávají nová alba a hned úvodní otázka nezní - jaká jsou, ale – proč?! Co nabídnou kromě trapnosti stárnoucích Blitz Kids? Není lepší mlčet a žít z pocitu, že jsem byl součástí jedné neskutečné dekadentní travestie? Nevím. Nedůvěra v comebacky mi nedovoluje poslouchat bez předsudků.

V hudbě nejmladší generace jsou aktuální vlivy, které byly typické pro přelom sedmdesátých a osmdesátých let; každý, kdo chce znít současně, implantuje do svého zvuku zvuk analogového „synťáku“. Otázka tedy může znít ještě úplně jinak - proč si neposlechnout žijící originály? Ale mají The Human League, OMD a Duran Duran co říci, když hned po svých vrcholných momentech zabředli do popových klišé?

Každá déletrvající vlna se nakonec rozplyne v otravném mainstreamu. Z nové vlny zbyly na povrchu jen trosky chytlavých singlů, vytržené z kontextu a vsazené do všudypřítomné debility komerčních rozhlasových análů. Plyne z toho jasné ponaučení - pokud to zavčas v hudbě nezabalíš (jakkoli), staneš se buď loutkou v rukách producentů, anebo hodně blbou kopií sebe sama.

 

 

The Human League

Mladíci Martyn Ware a Ian Craig Marsh založili v roce 1977 The Future, přizvali Philipa Oakeye, přejmenovali se na The Human League a nahráli dvě geniální desky, které jsou nepochopitelně přehlíženy: Reproduktions (1979) a Travelogue (1980). Po vydání těchto alb se z důvodu celkem logického komerčního neúspěchu rozcházejí, a zatímco Ware a Marsh tvoří Heaven 17, Oakey duchaplně odkupuje práva na „značku“ The Human League, ředí ji dvěma ženskými hlasy - Susan Ann Sulleyovou a Joanne Catherallovou, a nastupují novou, méně radikální etapu, v níž setrvávají dodnes. V osmdesátých letech vydali celkem pět alb, v devadesátých dvě, a pak to řídlo do dnešních dnů. Aktuální Credo je devátou řadovou deskou a vychází po jedenácti letech. Napsat „chybí mu všechno, co měl debut a druhá deska“, by byla podpásovka. Žijeme v jiné době, existují jiná měřítka. Arzenál analogových syntezátorů na Credu zní dobře a stejně dobře se poslouchá. Výsledkem je příval návykového hi-NRG popu s nemilosrdnou účinností. Žádné ustrnutí nebo tíha třicetiletého pohybu v popu... Palec vzhůru!

 

  

OMD

Čtvrtá deska Dazzie Ships (1983) začíná trackem Radio Prague, kde zní tehdejší znělka zahraničního zpravodajství Československého rozhlasu Praha. Liverpoolští Orchestral Manoeuvres in the Dark, respektive OMD, jsou ukázkovým typem totálního sebevybrakování. Jejich zvuk byl v počátcích zabarven temným, nekompromisním syntezátorovým zvukem s výraznou melodickou linkou. Vliv Kraftwerk a Briana Ena se mi ani nechce připomínat, je jasný pro všechny zmiňované kapely. Od časů vynikajícího eponymního debutu a neméně skvělé desky Organisation (vyšly obě roku 1980), a dále do let 1984 po album Junk Culture lze jen hypnoticky poslouchat. Z nenápadných kluků Andyho McCluskeyho a Paula Humphreyse udělal Gary Numan hvězdy, když je nechal předskakovat na svých koncertech. Po třinácti letech se role obrátily a OMD splatili dluh Numanovi tím, že jej pozvali jako předskokana ke svému turné. Mezi tím se ale stalo cosi předpokládaného – už na albu Crush z roku 1985 jsou slyšitelné ambice být velkou stadiónovou kapelou. OMD od této doby sázejí až příliš na jistotu. Ve většině recenzí k aktuálnímu albu Hystory Of Modern (2010) se dozvíte okleštěné klišé o návratu ke kořenům. OMD se nikam nevracejí, a už vůbec ne k zajímavým počátkům své kariéry. Sázejí jednoduše na jistotu kolovrátkového popu let devadesátých. Aktuální singly If You Want It nebo Sister Marie Says jsou neinvenční a plytké a rádiové jako hity Dream of Me nebo Walking On The Milky Way z devadesátých let. Aktuální desku History of Modern produkoval Trevor Horn, což byla slibná záminka desku si alespoň stáhnout, avšak útěcha nikoli.

Aleš Kauer, červen 2011

...pokračování: Duran Duran a Bryan Ferry...

   

   

   

   

   

   


 www.kauer.cz

© ZděS 2011