úvod                blo(k)

Šumperk má svoji Dlažební kostku

Nad novou sbírkou Zdeňka Gáby

 

(psáno pro Kulturní život Šumperka)

  

  

„…a když jsme si večer lehli na slamníky na takové rozlehlé půdě, blblo se, křičelo a tak. A pak vždycky někdo řekl: „Ticho, Teďa bude vykládat!“ – A všichni byli náhle ticho, a Teďa na pokračování vykládal. Teďa byl o dva roky starší než my, ale zdá se mi, že jeho moudrosti a tajemství nedosáhneme nikdy. Prý to měl z nějaké knížky, ale já tomu nevěřím; možná si to vymyslel nebo to prožil…“ Citovaná část prozaického textu básníka Zdeňka Gáby pochází z knihy Dlažební kostky. Jeho verše a prózy vycházejí úhrnem v nakladatelství Kniha Zlín zásluhou básníka Pavla Petra. Úvodní citace je vhodným vstupem do jeho tvorby, protože Zdeněk Gába dovede vyprávět stejně poutavě jako Teďa. Je civilní, žádná silná a velká slova, a přece umí stvořit obraz velikosti lidského údělu; jeho verše a prózy jsou odžité věčnými cestami vlakem, nekonečnými láskami, ale především obrovskou lítostí. Lítostí nad vším, co lze i nelze na tomto světě pochopit anebo prožít: „…ze všeho nejdřív jsem si přečetl všechny staré dopisy. Pocítil jsem strašnou lítost nad oběma, kteří je psali. Jenom velmi mladé dívky dovedou mít třeba radost nebo lítost bez příčiny. To my už ne, a přece těžko říct, čeho mi bylo tenkrát tak k smrti líto.“ Ostatně jeho první oficiálně vydaná sbírka u Jaroslava Erika Friče v nakladatelství Vetus Via z roku 1997 se jmenuje Lítost.

Zdeněk Gába je pro mě, bez jakéhokoli pejorativního významu, velký „regionální“ básník, onen lidový vypravěč, kterému je téměř jedno, zda bude vydáván nebo ne. Zkrátka byl osloven, a tak z toho svého celoživotního díla vysekl Dlažební kostku, která však neleží v dokonalé rovině těch ostatních. Je to taková ta „vyglajdaná“ solitérka, která neustále hrozí vymknutím nebo vycáknutím staré dešťové vody. Ale která se občas i obratně pohybuje vzduchem, a to velice blízko hlav současných básnických laureátů! Když Gába cituje oblíbený satirický kuplet strýce ze Žeranovic, dodává: „Kdo z těch básnických laureátů současnosti, jako je třeba Magor Jirous nebo dejme tomu nějaký Topinka, by se na to zmohl? Magor určitě ne. A Topinka? No, ten taky ne.“ Je sběratelem rozhovorů: v bufetu: „Keři němaju dušu, maju peníze – a keři maju dušu, maju hovno“; ty je potom schopen přetlumočit a dát do širších souvislostí své vlastní filosofie: „Kaple bez dveří a bez oken. Uvnitř jsou tisíce nápisů (nad oltářem je nápis HANUSEK), suché listí a lejna. Pán Bůh se odstěhoval. Nebo… nebo tu někde je?“

Šumperský kraj byl vždycky na tyto „samorosty“ bohatý. Vlastně je to jeho nevyčíslitelné bohatství, přestože není na světě člověka zbytečnějšího, než je básník, jak by řekl Jiří Kuběna (a jeho předkové jsou v Šumperku pochováni). Zkrátka, vyšla další výborná knížka šumperského básníka a já doufám, že bude k mání v každém šumperském knihkupectví!

 

Aleš Kauer, srpen 2011

foto Milena Valušková


 www.kauer.cz

© ZděS 2011