úvod                blo(k)

Artefakt Sylvian

  

  

  

  

  

Kritický si dovolím být na úvod jen k jedné obecnější situaci. Vadí mi, když se hudebníci na starší kolena rozhodnou panicky rekapitulovat a vydávat stále dokola výběrové desky, v nichž se řada písní opakuje, a přidávají se jen ty, které vznikly v pozdější době. Platí to částečně i pro Sylviana. Nic by ale nebylo představě vzdálenější, než že se jedná o komerční kalkul. Na to je přece jen Sylvianova osobnost sofistikovanější. Poslední řadové CD Manafon vyšlo v roce 2009 a od té doby vydal dva výběry. Troufám si tvrdit, že zbytečnou Sleepwalkers (2010) a letošní dvoj-desku A Victim of Stars 1982 – 2012. Tomu všemu ale předcházela, taktéž na dvoj-CD, ještě Everything and Nothing (2000). V roce 2011 vydává desku Died in the Wool, v tomto případě ale spíše variaci nahrávky Manafon. Deska má mnohem blíže k současné klasické hudbě a zvukovému experimentování. Suma sumárum tři výběry, které se od sebe příliš neliší, a jedna variace. Nic na těchto faktech ale nemění můj vztah k tomuto interpretovi, kterého obdivuji, respektuji a jehož hudbu miluji…

 

Sylvianova hudba pro mě představuje jakýsi ideál, který je mému hudebnímu vkusu nejblíže. Přirozeně experimentuje, je schopen hlouběji zabrousit i do „vážnohudebních“ vod a přitom se nikdy nevzdá písňové formy. Jeho hlas je unikátní! Snad jen pro ukotvení lze nasměrovat někam mezi Bryana Ferryho a Davida Bowieho. Aktuální výběr připomene i jiné kumpány své doby – v písni „Let The Happiness In“ nelze nevzpomenout na Marka Hollise z Talk Talk, jasná je inspirace jiným velikánem Scottem Walkerem, a především jeho posledními deskami. Výše zmíněné ale jmenuji jen jako jistý směr, protože Sylvian je v prvé řadě nezpochybnitelně svůj. Vlastně za sebou táhne a stále rozvíjí, jako jeden z posledních, celou tu novoromantickou atmosféru. Od počátků v kapele Japan, které byly pop-rockové, přes originální spolupráci s Ryuichi Sakamotem na filmové hudbě k titulu Merry Christmas Mr Lawrence, spoluprací se členy Can, rockově uzemněným tandemem s Robertem Frippem; jindy zase chil-outově znějící po boku s Christianem Fenneszem, až po současné minimalistické elektro-akustické aranže, v nichž Sylvian spíše deklamuje, než aby zpíval. Hlas levituje v prostoru, zatímco elektronika se splétá se smyčci a plyne v minimalistickém toku s řadou zvukových odboček a meziher, které posouvají Sylvianovu hudbu do abstraktních sfér. Přitom tento výběr nezní jako nahodilá koláž písní a zvuků. Deska A Victim of Stars působí kompaktním dojmem i proto, že Sylvianův hlas je výrazným svorníkem, který s přehledem udrží ono stylové rozkročení a šílené rozpětí třiceti let, aniž máte pocit, že tu něco nehraje.

  

 

  Rád bych také zmínil booklety, které si David Sylvian vytváří jako grafik sám. Dokonce ho podezírám z toho, že výběry vydává tak často i z důvodu jakési obměny artefaktu. Výběr z roku 2000 zestárnul, tak jej zkrátka vydá v nové úhledné krabičce. A tomu já rozumím, protože jestli na artefaktech Davida Sylviana skutečně něco podléhá době, pak je to spíše obal, nikoli hudba. A Victim of Stars 1982 - 2012 je komplexní dílo, které nestačí mít jen tak bezstarostně stažené odkudsi z éteru.

 

PS: A ještě zmínka o relativitě: tento výběr by klidně snesl ještě další disk, kde by se mohly objevit tyto písně: Thalheim, Ride, Wave (Sylvian/Fripp), Exit Delete (Sylvian & Takagi Masakatsu) a minimálně deset dalších.

  

Aleš Kauer, březen 2012


 

 

 

 

 

 


 www.kauer.cz

© ZděS 2012