úvod                blo(k)

 

The Smashing Pumpkins:
Známá arogance se štědrostí

  

  

  

  

Očima procházím hřbety starých cédéček. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy vstal a těšil se na něco konkrétního. Přemýšlím, čím to je… Snadnou dostupností? Tím, že mě vyhoněné ceny donutily nakupovat artefakty jen ve výjimečném případě? Že se smířím jen s jakýmsi virtuálním hybridem, jehož výšky a hloubky jsou komprimací tak zničeny, že ztrácí další rozměr? Že pro vnímavější zmizel rukopis zvuku? Některé i velmi oceňované současné nahrávky jsou zvukově příšerně unylé. Za všechny nechť to odnesou Arcade Fire – Suburbs (2010). Ale zpět. Občas přece jen mívám chuť některá CD z dlouholeté hibernace probouzet a chovám se k nim potom, jako bych je znovu objevoval. Poslouchám, listuji bookletem. Baví mě v úplně nových souvislostech, zkrátka žijí dál. Naposledy se tak stalo s acid-jazzovými Galliano (všechny desky byly výtečné! 1993 - 1999), s punkovými Manic Street Preachers, zejména Holy Bible (1994) a Gold Against The Soul (1993) anebo zrovna The Smashing Pumpkins s jejich epickým zářezem Mellon Collie and The Infinite Sadness (1994).

Galliano to zavčasu zabalili a zůstali mezi hrstkou znalců legendami. Obávám se, že uvažovat podobně o Manic Street Preachers je už pozdě. A The Smashing Pumpkins? Jejich odchodu jsem vždycky litoval! Billy Corgan se začal znovu objevovat až v roce 2005, natočil Zeitgeist (2007) a nikoho to nezajímalo. Teprve když přišel se svým typicky velkohubým projektem natočit postupně 44 písní a pak je vydat komplet v úhledné krabičce – přičemž EP Teargarden of Kaleidyscope vol. I. a II. (2009) byl začátek, Oceanie by tedy měla být střední částí projektu, začalo se o něm znovu psát, byť s trochu ironickým šklebem. Ale je to zkrátka tak, Corgan je zpět, a to v celé své typicky arogantní póze rockové hvězdy, která je ale ve výsledku také neskonale štědrá.

Abych byl popisnější a konečně se dostal k tomu, co chci říct. Oceanie nenabízí nic, co bychom od Smashing Pumpkins neslyšeli. Těžiště mají pevně ukotvené v devadesátých letech. Úvodní Quasar nebo Panoptikon jsou jen variací na ostřejší téma ze Siamese Dream (1993). Naopak One Diamond, One Heart nebo Pinwheels, vycházející spíše ze syntetických zvuků, upomenou na Adore (1998), atd. Nějak to ale neobtěžuje. Už týden vymývám hlavu sobě i sousedům hutnými kytarovými rify, nechávám se unášet melodiemi, které dávno znám. Oceanie má slušný zvuk a po dlouhé době je to deska, k níž se rád vracím.

 

Aleš Kauer, srpen 2012

   

 

 

 

 

 www.kauer.cz

© ZděS 2012