úvod                blo(k)

Pet Shop Boys: Ego Music

  

  

  

To bylo zase řečí, že Pet Shop Boys jedou natáčet do Ameriky. A že tím pádem bude mít deska jiný zvuk, protože se na ní podílel Andrew Dawson, který dělal pro Kenyu Westa… A tak dále. A tak podobně. Jenomže, na anglickou konzervativnost je i Amerika krátká. Pet Shop Boys jsou už od roku 1994 stejní, a tedy zaměnitelní jak popartové figurky Gilbert and Georg. Nehledejte v tom z mé strany výtku. Všichni víme, že své podstatné řekli na prvních čtyřech nahrávkách – duchaplná věta, která by se dala vložit skoro do každé recenze na popovou kapelu. Vlastně se mi o Elysiu vůbec nechce psát. Vše je tak, jak jsem předpokládal. Jedna geniální věc (Memory of the Future), jeden průměrný hitík s vlezlou melodií (Winner), dva-tři vymakané a nápadité tracky (Invisible, Leaving, Requiem in Denim and Leopardskin) a zbytek drobky – muzikálová Hold On, která bortí koncept, pomalá a po čase i přijatelná Breathing Space. Face Like That je snad nějaká zapomenutá b-strana singlu z osmdesátých let, ale výborná. Vtípek Ego Music pobavil pouze poprvé. Give it a Go, půvab s typicky lehlou PSB melodií. Škrtal bych snad pouze Everything Means Something.

Zkrátka, Neil opět svým intelektuálně znuděným výrazem někdejšího hudebního kritika deklamuje texty písní, které známe už bezmála třicet let (!) Chris ve sportovním úboru adidas nehybně postává v důlku za baterií syntezátorů…

Pet Shop Boys znova dokazují, že Behaviour se dá natočit jen jednou za život.

AK, říjen 2012

Pet Shop Boys Format >>>

Etc. >>>

   

 

 

 www.kauer.cz

© ZděS 2012