<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

Vše o penězích pod jednou střechou
aneb konec Divadelního klubu?!

  

  

  

  

Přátelé a návštěvníci akcí v Divadelním klubu, 

ekonomické vedení Horáckého divadla se rozhodlo přejít na tržní systém a zpoplatnit úplně vše, dokonce i to, co je mu do budoucna velmi užitečné. To znamená informace na webu Divadelního klubu a pronájem výlohy. Jinak řečeno, přišel jsem tímto gestem o veškerou podporu v propagaci svých klubových aktivit.

Aniž by se ekonomické vedení divadla dovolilo Simony Kudrnové, provozní klubu (která je mimochodem po dlouhé řadě nájemníků schopná platit nájem v termínu), přelepilo reklamu Divadelního klubu u vchodových dveří, a to poměrně trefným reklamním sloganem banky, jež má v prostoru divadla pronajatý kout: vše o penězích pod jednou střechou… A nařídilo strhnout plakáty z výlohy. Čímž se nepochopitelně podkopaly nohy nejen nájemkyni prostoru, ale i tvůrčímu duchu Divadelního klubu, kterým jsem v tuto chvíli já. Jako by všem ve vedlejším baráku bylo jedno, že se zde vystřídala nejrespektovanější jména literatury a divadla (bratři Reynkové, Jiří Kuběna, Jaroslav Erik Frič, Martin C. Putna, Petr Borkovec, Martin Hilský a řada dalších…), že se podařilo nalákat do divadelního prostoru mladé lidí, kteří přišli za poezií (!); jako by to všechno byla samozřejmost a nikomu nedocházelo, že právě tito lidé budou do budoucna platícími návštěvníky divadla. 
Horácké divadlo působí zevnitř jako skanzen, fungující na minimálně třicet let starých základech. Důkazem je, že odborná veřejnost se o toto divadlo vlastně vůbec nezajímá a důležitá zpětná vazba v podobě fundované kritiky je prakticky nulová. Takže kromě zkonkretizování svých představ jsem akce v klubu vnímal také jako propagaci divadla a rozšiřování jeho hranic v jinak děsivě konzervativním prostředí. Od prvních telefonátů přes vypisování grantů až po ubytování jednotlivých hostů. Vše podpořeno Magistrátem pouhými sedmdesáti procenty. Vše konáno se zápalem, který se dnes nenosí, vše děláno zdarma. Nejsem naivní, abych si myslel, že něco bude fungovat bez peněz. Ze své vlastní dlouholeté zkušenosti s produkcí vím, že tam, kde chybí peníze, pomůže empatie, která je ale v tomto případě nulová. Tímto činem i smýšlením jsem ztratil jedinou možnou reklamu, podporu a vlastně i chuť cokoli pro toto divadlo dělat.

Jsem ochoten pro kulturu v regionu nabídnout mnohé věci zdarma. Nepotřebuji děkovné dopisy. Potřebuji vstřícnost - prostory k realizaci nejen svých přání, ale také k realizaci kulturních a společenských setkávání inteligentních lidí se smyslem pro poezii, obraz, hudbu…

Snad tedy jinde, v jiném kulturnějším prostředí na viděnou…

Aleš Kauer, srpen 2013

  

   

   

   

   

  

<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2013