<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

Arcade Fire & Owen Pallett

Dresden, Junge Garde; 17. června 2014

foto AK

  

  

Každá moje cesta do Berlína a z Berlína vedla přes monumentální nádraží v Drážďanech. Kdysi jsem tam byl v létě na kole a v zimě na Vánočních trzích. Později pak na Gershwinově opeře Porgy a Bess. V Drážďanech dokonce vznikl nápad k jednomu z mých nejlépe přijímaných kresebných cyklů – Platany (v kmeni rozťaté a „hovořící“ formou haiku, odkoupené kdysi Šumperským muzeem - jsem s tímto městem spjat daleko více, než jsem si donedávna uměl představit). Do samotných Drážďan jsem se tedy vydal zhruba po pěti letech, a byl to návrat velkolepý a vpravdě vydařený, jak to ostatně u neplánovaných akcí bývá. S Jarochem jsme se rozhodli odjet téměř ze dne na den. Arcade Fire a Owen Pallett v Junge garde je rovnice s poměrně jasným řešením. Noc probdělá chůzí někde mezi parkem, kde jsme byli nechtěnými svědky jakéhosi zlodějského manévru, nádražím s přiopilým chlápkem, který Jarocha zarputile přesvědčoval, že je vtělením Davida Hasselhofa, a nonstop podnikem s fotbalovým utkáním Rusko – Jižní Korea, byla nízkou daní za jinak fantastický zážitek.

Arcade Fire vstoupili na jeviště jak vyjukaní školáci, po nástrojích ale sáhli už jako profíci, zvolali něco jako guten tag a pustili se do díla. Arcade Fire, to je dnes už samostatná hudební kapitola, posvěcená dotykem ruky toho nejvyššího, tedy Davidem Bowiem, jemuž složili poměrně obskurní poctu v podobě jakési chodicí obrazovky. Za hymnických tónů Heroes se promenádovali po jevišti v obřích maskách, známých z klipu Reflektor. Arcade Fire je parta skromných a hravých jedinců. Namátkou lze zmínit Régine Chassagne, která svou osobnost a osobitost jemně promítá do infantilní princezny, jak trefně poznamenal Jaroch. Já si dovolím podotknout, když už jsme u těch malovaných kulis, že létat nad syntezátory jak šílená bludička nad bahny umí Will Butler vskutku úchvatně. Z kapely ještě není cítit takový ten propracovaný „image design“, který vám „zabalí“ koncert do dokonalého produktu. Arcade Fire dělají hudbu, u níž mě baví jeden dominantní fakt. Dokáží napsat chytlavou a zároveň rafinovanou píseň, která neomrzí. Neuslyšíte ji v žádném krámu s oblečením nebo nářadím. V květinářství ani kadeřnictví si ji nebude pobrukovat vaše máma. A otcové ji nikdy nepochopí. Pokud si dobře vzpomínám, ani hudební TV stanice o ně nejeví příliš zájem. Tedy ideální kombinace, proč si tuto šestičlennou kanadskou kapelu oblíbit.

Předkapela, a to doslova, byl Owen Pallett, svébytný sólista, který s pomocí houslí, syntezátoru a smyčkovacího stroje zastoupí celou skupinu hráčů včetně bicích. Pallett je talent, který vás ohromí naprostou přesností v rytmu jednotlivých smyček. Vlastně by mě zajímal, čistě z technického hlediska, způsob, jakým smyčky používá, a zda je vůbec v lidských možnostech být takto přesný. Owen Pallett poskládal svůj set ze dvou vydaných alb, ale zahrál překvapivě i pár věcí ze svého dřívějšího projektu - Final Fantasy. Švihání smyčcem ve vzduchu a přísný výraz v obličeji působily trochu profesorsky, i když měl čelenku a obyčejné triko. Utroušení slůvka fuck po prasknutí struny a následný klukovský úsměv byly krásným kontrastem jeho jedinečné performance. Jeho výstup byl suverénní, přestože diváci koukali na „kluka s housličkami“ trochu jako na zjevení, a někteří se dokonce točili zády. Očividně z nich málokdo tušil, že Pallett je jedním z těch, kteří spoluvytvářeli zvuk nejlepších desek Arcade Fire. Ostatně po svém setu vyměnil triko za sako a zapadl do kapely jako sedmý člen, ten nejpřísnější!

Drážďany opět nezklamaly. Junge garde, nikoli garten!!!, je výborný prostor, amfiteátr v centrálním parku města. Název „Mladá garda“ je odkazem na nový společenský řád mladé německé poválečné generace, který, ač vyrůstající z komunistických móresů, může znova, hlavně nejmladší generaci, znít současně. Pokud jsem to z dostupných zdrojů dobře pochopil, Junge garde vznikla v podobně razantním a nadšeneckém duchu jako naše „Akce Z“, a to v období let 1953 – 1955. Což nijak nenarušuje a nemění pocit z dobrého místa a z dobře odvedené producentské práce. V plánu mají Roberta Planta a mnoho dalších výjimečných muzikantů.

Aleš Kauer, červen 2014

 

Jarochovo shrnutí v pěti esemeskách
těsně před svým odjezdem někam na sever

(přepsáno v původním znění)

Vůbec nevím, co psát, jsem hektickej a jedinej klid nastane až za pár hodin u hranic. Ale něco napíšu, to vím. Určitě ale „postůj“ co nejdříve, ať vypálíš všem kloučkům zrak, o jak krásnou pohádku že přišli.

Ne vážně, byla tam roztomilá princezna, kterou unesl rádoby smrťák, a pro záchranu musel dojet hamletovskej princ (Laertes je trochu metro) a dva černí džinové, i když přání tam vlastně plnili úplně všichni. Protože narozdíl od Hamleta zde se slavila existence jako taková, filozofování a intelektuální šmíra musely stranou.

A proto tedy pohádka a proto žádný slzy a je to ve zkratkách a ještě to rozepíšu někdy možná večer a někdy možná zítra pošlu na tvůj mail bude-li kavárna a tak a jedu a blonďatá stevardka má v sobě zvířátko a rozdává hovna na papíře včera výborná doubleesej od Mojmíra Grygara dědek trefně reagoval pár dnů po 11. září a vyjít to mohlo až 2012 což je tragédie nikoli pohádka neb realita nezná ušlechtilosti pohádky.

a už končím nejde mi psát a děkuji za výlet a za to že jsme neštěkali ba co víc že se můžem a za to že nepršelo a za to že němečtí zloději čtou po lupu v autě tajně Goethea a nestíhaj tak odklízet svědky a za velmi zdařilou pizzu a kafe v plastu též danke.

A kdo to bude číst zbourá ti to mobil ha těpic tečko v uchu

Jarda Plvan, červen 2014

  

  

<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014