<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

Manics Street Preachers

  

  

  

Manic Street Preachers jsou kapela s příběhem. Jsou ironičtí jako jed a epičtí jako obzor s východem slunce. Dovedou vyprávět jako málokdo. Jejich první alba považuji za poslední nefalšovanou vlnu punku. Jasně vyhraněný postoj k politickému establishmentu a krutostem všeho druhu. Postoj s kytarou v ruce ostrou jako střep, který se vryje pod kůži a odkáže vás osudu.

Jejich třetí deska mi odpálila dva reproduktory, propotil jsem s ní několik triček, znám ji nazpaměť a dodnes bych na CD Holy Bible přísahal. Yes! Přísahal bych také, že v hudební historii existuje málo takto zdařilých, uhrančivých a temných nahrávek, jako je právě Holy Bible... Na oprátku lehnou rozkazem úplně všichni - Mr. Lenin - awaken the boy / Mr. Stalin - bi-sexual epoch / Kruschev - self love in his mirrors / Brezhnev - married into group sex / Gorbachev - celibate self importance / Yeltsin - failure is his own impotence. (Revol).

Ale zpět k příběhu, jehož hlavním hrdinou je Richey Edwards, až příliš talentovaný pro tento svět, textař a kytarista, jehož sebedestrukční tendence eskalovaly v průběhu nahrávání této desky a jenž 1. února 1995 zmizel a dodnes o něm nikdo nic neví. Tečka. Manics se rozhodli pokračovat dál bez Richeyho, natočili spoustu dalších desek, kritikou opěvovaných. Nejsem kritik, a tak mohu s čistým svědomím říct, že genialitě Holy Bible se nepřiblížili ani stínem. Stále oscilují někde mezi přístupným pop-rockem s občasnou razancí. Nechci být drábkovsky ironický, ale každá jejich další nahrávka je jak hlazení cirkusového medvěda v podbřišku. Bohužel, mám absolutní zkušenost s minulostí a nejsem schopen se od ní oprostit.

A to jsem před půlhodinkou začal psát recenzi na novou desku Maníků Futurology... Sorry!

Aleš Kauer, řijen 2014

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014