<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

David Bowie - Nesmrtelné charisma

 

 

  

Umělec popkultury to má s přibývajícím věkem těžké. Kdejaké mládí mu díky své nezatíženosti minulostí a úsměvné bohorovnosti ukáže drzá záda. Existuje ale pár výjimek, u nichž je to naopak, a mě napadají hned tito tři: Scott Walker, David Sylvian a David Bowie.

★ (Blackstar) je nová deska Davida Bowieho a předcházela jí pověst avantgardního dílka navazujícího na takové výstřednosti, jakými byly 1. Outside (1995) nebo také Scary Monsters (and Super Creeps) (1980). Očekávání celkem oprávněné, vždyť to je právě Bowie, kdo zodpovídá za zvuk celé sedmé dekády. Nic takového se ale podle mého názoru nekoná. Vlastně mě až překvapuje, jak je ★ přístupná a hudebně krotká, nikoli však přímá. Tento vzrušeně matoucí a naprosto autentický jazz-pop si k vám najde cestu mírnou oklikou. Nejvtipnější na tom všem je asi fakt, že pokud na někoho Bowie odkazuje, tak především sám na sebe. Procházel jsem řadu zahraničních recenzí a nikdo z kritiků nenašel jméno z oblasti popartu, ke kterému by se Bowie nějak vztahoval. Pro album ★ byl zmiňován nejčastěji John Coltrane, ale to jsme rovnýma nohama v jazzu. A potom Kendrick Lamar, a to jsme pro změnu rovnýma nohama v rapu - inspirace spíše textová. Nezbývá tedy než trochu narcistně upozornit na typický pop-bowie-code, třeba v písni 'Tis a Pity She Was a Whore se sestupnými melodickými linkami a odkazem někam do osmdesátých let. Lazarus by klidně mohl zapadnout do berlínské trilogie let sedmdesátých. Drum´n´bassový základ v přepracované Sue (Or in a Season of Crime) je jak střižený z Earthling (1997). Celek ale kupodivu není roztříštěný. Spojuje ho v prvé řadě hlas. Příjemně uvolněný i nervní, ale vždy elegantní. A samozřejmě kongeniální saxofon Donny McCaslina.

Předloňská nahrávka The Next Day byla přímější, držela se písňové formy. ★ je více rozvolněná, náladová a mnohem jemnější. Něco mě na ní dojímá, ale prosím - nikoli hudba! Bude to zřejmě stáří a z něj plynoucí nostalgie. Těžko snáším ten pohled z očí do očí téměř sedmdesátiletého Umělce. Nemohu se zbavit vlastní idealizace a jakési lži v podobě starých záznamů na YouTube. Už to není pravda, i když je to stále ono.

David Bowie má věk, kdy se už nemusí stavět k budoucnosti čelem. Rozhovory & všechna šokující doznání jsou minulostí, jeho pozice v panteonu je dávno zajištěná. Nic neriskuje, a pokud chce rozvířit prach, udělá to tou nejpřímější cestou - vydá novou desku.

 

PS: Teď, když stojíme před "hotovou věcí", dostává každý okamžik na albu ★ nový rozměr. To, co se mi zdálo před týdnem hudebně jemné, je nyní, po Davidově smrti, mnohem drsnější, naplněnější a tak výstředně osobní!, že se až ostýchám do toho strkat čumák. Vzít smrt do hry takovýmto způsobem je stejně šílené jako geniální.

Smrt je součástí nás všech, je tedy na čase ji přijmout, pousmát se, ohlédnout se... Dovolím si proto malý grafický vtípek - dosadit poslední Černou hvězdu tam, kam neomylně patří...
 


★★★★★★★★★

Aleš Kauer, leden 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014