<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

BIO Rhapsody

 

 

„Queen v Budapešti... tuto filmovou událost, digitálně upravenou ve velkém rozlišení a s fantastickým zvukem v kvalitě dolby 5.1 surround, otvírá mimořádný, pětadvacetiminutový dokument, který provází rockové legendy Queen od jejich dechberoucí show Live Aid po dobu jednoho roku až do chvíle budapešťského koncertu...“
                                                                                                   
Anotace filmu

 


   Dovolím si ventilovat vlastní pohled na věc s trochou teorie relativity, protože jsem - už skoro tradičně - odcházel z kina rozžhavený do ruda. A to si myslím, že jsem docela kliďas…

   Film Queen – Hungarian Rhapsody Live In Budapest 1986 je hrubým sestřihem koncertu, což mě docela překvapilo! Čekal jsem nějaký úvod (baví mě příchody kapel na jeviště, komunikace s diváky…), místo toho letecké záběry Budapešti, zrychlená sekvence stavby pódia a náhlý střih na Freddieho. Hodnocení „Pro maďarské autority a filmový průmysl měla událost zásadní význam, a k jejímu záznamu pro budoucí generace se sešli ti nejlepší filmoví kameramani a technici z celé republiky“... platilo tak maximálně do konce roku 1989. Záznamy z YouTube tento film zcela diskvalifikovaly, jsou k nalezení desítky lepších a zajímavějších záznamů z téže doby. Kontext tohoto koncertu je ale samozřejmě úchvatný: tři roky před pádem Berlínské zdi se na budapešťském Népstadionu uskutečnil do té doby největší koncert v jeho historii, a zároveň první koncert západní rockové kapely na velkém pódiu jedné ze zemí za Železnou oponou. Naživo to musel být neskutečný zážitek.

   Ale zpět do kina. Do dvojsedačky nad námi vplula rodinka, která zřejmě celý koncert zažila na vlastní kůži, protože ho odzpívala s Freddiem. Poté co jsem zasáhl, vysloužil jsem si vyklepávání rytmu do sedačky, jakýsi zážitek v 5D bez příplatku. Nevím, co bylo kurióznější. V kině už kromě kyblíku s popcornem rozdávají také termosky na kávu a sklenky s dvojkou vína. Začínají se stírat hranice mezi hospodou a kinem. Anální alpinismus jejich majitelů nezná hranic. Už není důležité, co prožijete, ale jak to prožijete. A kino vám k tomu nabídne ten největší komfort v podobě pochutin všech barev a skupenství. Je mi záhadou, proč si z americké popkultury odneseme vždycky to nejstupidnější.

   A teď k meritu - proč jít na záznam koncertu z roku 1986 do kina v roce 2016? Nejste-li pamětník a netrpíte-li zvráceným sentimentem po všem, co smrdí normalizačním potem? Jistě, kvůli zvuku, jak stojí psáno v propagačních slibech – „zvuk fantastický v dolby 5.1 surround“. To, co jsem ale slyšel, byla ta největší zvuková šmíra a podvod, nebo neumětelství technika v kabince. Zvuk šel zepředu jakoby mono a nepřehlušil ani hlas mého aktivního souseda nade mnou. Po druhé minutě jsem vystartoval ze sedačky jako Superman, abych požádal o nápravu. Vyplašená dívka na můj rozhořčený výraz reagovala slovy - zajdu do kabinky a zařídím to. V klidu jsem se tedy vrátil na své místo, ale už v další minutě mi bylo jasné, že tady ani Superman nic nezmůže a že jsem zase sedl marketingové obludě na stoličku...

   Nevím, kde se stala chyba, vybavení bývají v malých kinech už dnes výborná. To, že byl úvodní dokument bez titulků a distributora ani nenapadlo tento fakt svému konzumentovi sdělit a že byl v důsledku hlasitější než samotný koncert, je už jen drobná vada na kráse.

   Bohužel to opět odnesla dívka v šatně, u níž si stěžoval každý druhý pamětník...

  

Aleš Kauer, březen 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014