<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

PJ Harvey

The Hope Six Demolition Project

 

 

  

S Polly Jean Harvey jsme si vlastně - až na pár malicherných nedorozumění - věrní již od jejího debutu Dry z roku 1992. Aktuální The Hope Six De-molition Project je její devátá nahrávka a je zajímavá hned z několika důvodů:

1) Zaujala mě už před rokem koncepce nahrávání. Deska The Hope Six Demolition Project byla zazname-návána jako umělecká instalace s názvem In Progres. Spočívala v tom, že jste si mohli koupit vstupenku do londýnského Somerset House a tam sledovat kapelu za zrcadlovými skly, jinak řečeno - voyeursky šmírovat hudebníky v procesu. PJ Harvey byla sledována – „kontrolována“, stejně tak jako The Hope Six Demolition Project sleduje a komentuje události ve světě.

2) Hudba je opět rozšířena o obrazový doprovod. PJ Harvey a Seamus Murphy společně procestovali Evropu, Ameriku a Asii a svědčí o tom kniha The Hollow of the Hand. PJ Harvey básnickými texty a Seamus Murphy fotografiemi. Jde tedy znovu, podobně jako na Let England Shake (2011), o propojení hudby, obrazu a slova.

3) Iritují mě kritici, kteří píší o tom, že The Hope Six Demolition Project nenabízí řešení. V prvé řadě je to umění, které popisuje realitu politiky, peněz, světa médií atd... Záhadný název odkazuje k americkému programu Hope VI. Filozofií tohoto projektu bylo vybourání obydlených městských oblastí s vysokou kriminalitou a vybudování prostoru pro „lepší bydlení“. Mnoho předešlých obyvatel si zde ale z logických důvodů nemohlo dovolit žít. Šlo tedy o jakousi sociální očistu. K tomuto problému se vztahuje především první singl The Community of Hope. Co má ale umělec víc udělat, než že napíše báseň nebo složí píseň, která nadzvedne politika ze židle a donutí ho k vyjádření?

Angličtinu neovládám tak dokonale, abych byl schopen reflektovat detaily a pochopit všechno. Nepochybně ale slyším, že se sešla parta klasiků, kteří jsou skvěle sehraní (John Parish, Mick Harvey, Flood). Hudebně je The Hope Six Demolition Project alternativní lahůdkou a paradoxně možná nejmelodičtějším albem PJ Harvey. Vzrušuje mě stejně jako předchozí Let England Shake. Polly je opět vypjatá a ostrá jako nejvyšší struna, jinde zase deklamuje s hlubokým klidem Angličanky. Toto rozpětí, tu úchvatnou dynamiku v jejím projevu nenajdete dnes u nikoho jiného. Přes všechnu pulzující krutost, o které se tady píše, zpívá i hraje, je mezi řádky cítit naděje. Pro mě to není málo!

 

 

Aleš Kauer, duben 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

<<<;

   

<<<;  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014