Jenny Hval: Blood Bitch, 2016

Jenny Hval pokračuje ve svém mapování vnitřností lidské duše. Novinka Blood Bitch je další dílko z jejího sociálně uvědomělého experi-mentování. Je krásné sledovat uměl-ce, který si dělá, co chce, v plné šíři svého vědomí (i nevědomí). Zatímco Apocalypse Girl (2015) znělo jako post-děsivé vyprávění vlastních myšle-nek ztrácejících se v abstrakci fan-taskních vizí, Blood Bitch je mnohem více přímočaré, nekonečně provokativní, a přece stále velmi poetické. Jenny boří další zdi, které by mezi ní a posluchači mohly překážet, a velmi jemně až dojemně - tento kontrast (do)jemnosti je možná vůbec nejzajímavější - kritizuje despotickou a misogynní tvář společnosti.

Blood Bitch je asi nejosobnější nahrávkou Jenny Hval. Vlastně se mi vůbec nechce rozepisovat o písničkářství, protože když se o tom byť jen zmíním, už to bude zavánět freak-folkem a podobnými sub žánry. Ne! Jenny sice je freak, ale rozhodně není folk! Je bezvýhradně svá.

Jenny Hval: Apocalyptik Girl, 2015

Na tomto "zubatém" albu cítím dost silný odkaz minulosti. Laurie Anderson osmdesátých let klížená s PJ Harvey let devadesátých. Zároveň je ale hlasová nevinnost této norky velmi autentická. Utíká až někam k poezii se zvukovým designem své země za zády. Jenny si to na desce Apocalyptic Girl rozhodla vyříkat se všemi kapitalistickými kurevníky světa, pak se nad nimi bezostyšně ukojit a zazpívat o tom skvělý song.

Rozklad banánů může symbolizovat rozklad patriarchátu, proč ne? Pomstychtivost se mísí s abstrakcí a jazzová koketerie s rockovou improvizací. Jenny sní o sexuálním osvobození a individuálním znovuzrození, vyvádí nás z nočních můr kapitalismu a dělá to na této nahrávce opět skvěle.

Aleš Kauer, září 2016