<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 

 

PJ Harvey v pochodovém rytmu

 

 

Od PJ Harvey se dal očekávat mimořádný zážitek. Patří k těm posledním v řadě, kdo nabízí kontinuální linii alb (pětadvacet let) s originální alternativní hudbou. Ten zůstatek geniálních hudebnic, který se nezařadil do Klubu 27, by se dal spočítat na prstech jedné ruky: Patti Smith, Laurie Anderson, Kate Bush, Björk a PJ Harvey, osobnosti s neopakovatelným charismatem a talentem, stojící na jevišti dvacet, čtyřicet a padesát let.

Současný svět, a nejen ten hudební, můžeme definovat slovy Josepha Beuyse, jako jednu velkou sociální plastiku. Abstraktní obraz měnící každé ráno tvar, barvu a texturu. Objevují se nadané individuality, bezpochyby, ale už ani ty nestíhají držet prst na tepu doby. Zběsilé doby jež požírá samu sebe. V tomto tisíciletí se prozatím neobjevil nikdo s příslibem jakési nové kontinuální hudební budoucnosti.

Tomáš Reiner její koncert shrnul lapidárně, ale o to přesněji: "PJ Harvey a její devítičlenný doprovod (za všechny Mick Harvey, John Parish!!!) podali zdrcující zprávu o válce a bídě, které svět škrtí i sto let poté, co Bobby z Let England Shake umíral v zákopech zamořených yperitem. To vše s úsporným, a přece maximálním výrazem."

Celek byl pojat jako osmdesáti minutová performance. Deset hudebníků nastoupilo na pódium v pochodovém rytmu. Bez jediného slova navíc odehráli stěžejní skladby z posledních dvou desek. Došlo i na dvě písně z alba To Bring You My Love (1995), do celku zapadly dokonale a nová instrumentace jim svědčila. S poslední písní se opět seřadili do šiku a ve vojenském rytmu odpochodovali z pódia. Světla pohasla, zadní panel sjel. Poprvé jsem netoužil po přídavku. Bylo řečeno vše.


 

Aleš Kauer, foto Tomáš Reiner, říjen 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

<<<  blo(k)

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014