<<<  zpět na knížky

   

   

   

Brane Mozetič

BANALITY

básnická sbírka

s l e v a   5 0,- K č

   

   

   

Slovinský spisovatel Brane Mozetič se narodil roku 1958 v Lublani a je autorem dvanácti básnických sbírek, knihy povídek a dvou románů. Je jednou z osobností, které se významně zasazují o uvádění slovinské literatury za hranice Slovinska, v neposlední řadě vede Centrum pro slovinskou literaturu a velkou měrou se spolupodílí na prezentaci slovinské literatury v zahraničí, například na knižních veletrzích a jiných kulturních událostech. Ve Slovinsku je Brane Mozetič vnímán jako výrazná osobnost i proto, že neskrývá svou homosexuální orientaci, naopak ji hojně uvádí do svých děl jako jejich nedílnou součást.

Knihy Braneho Mozetiče byly přeloženy do mnoha jazyků, například do angličtiny,španělštiny, italštiny a francouzštiny. Český čtenář měl zatím možnost seznámit se jak s ukázkami jeho básní, které vyšly časopisecky (např. Babylon, 2004), tak i s prozaickou tvorbou Braneho Mozetiče – román Andělé (Angeli, 1996) byl vydán v roce 2009.

Banality (Banalije, 2003) jsou v pořadí desátá sbírka Braneho Mozetiče. Tato kniha je obvykle označována jako básnická sbírka homoerotické poezie – a skutečně má v Mozetičově poezii téma lásky a erotiky významné místo, milostné dění je však zasazeno do „banálních situací“, které fungují jako svébytný katalyzátor a předkládaná banálnost života i věčné hledání lásky a porozumění tak získávají hlubší význam. Básně, které zobrazují horečnaté těkání mezi povrchností a hloubkou, prázdnou smyslností a citem, směřují k základním otázkám smyslu lidské existence, s důrazem na bolest, která je s lidským bytím spjata.

Za Banality obdržel Brane Mozetič v roce 2003 slovinskou prestižní cenu – Jenkova nagrada.

 

Hana Mžourková

   

 

 

 

 

Vážně, vypadá to, že se přidám k těm, kteří píšou

na letištích, v letadle, ve vlaku, kteří bezustání jdou za svými

slovy, ale ne myšlenkami. Chaotický svět se valí ze

všech stran a vysoko nad ním jsou možná ty strany o

pár hodin vzdálenější. Vedle mne sedí dívka a mě zneklidňuje

pocit, že by si ráda povídala. Odkud vlastně pramení tenhle můj

pocit ohrožení a proč. Pozorovatel světa. Nejprve čte žalmy,

zběžně v angličtině, soustředěněji v hebrejštině. Potom

listuje Cosmopolitanem, možná by byla ráda slavná, na obrazovce

si vybere nějaký americký kýč, ani nevečeří, má s sebou

vodu a suchý chleba. Jestli spadneme, skončí hladová

bůhvíkde. Čtu, schovávám se za knihu o kolumbijských

chlapcích, kteří se zabíjejí i milují. Na obrazovce mám

radši chlupatá zvířátka, lišky, medvědy. Chtěl bych být

mořským koníkem, tím žlutým, v bříšku bych nosil

tisíce mladých, potom bych je vypustil ven na pospas

osudu. Tak bezútěšné to je, když se ti líbí čím

dál míň věcí, čím dál míň lidí, čím dál míň slov. Mlčíš.

A tohle létání není podobné ptačímu ani náhodou.

Nebo bych byl stěhovavým ptákem, neustále na cestě, nikdy

závislý na jedné zemi, jednom hnízdě, jednom ptáku, co taky s

ptákem, kdybych mohl létat, erotika by se úplně vytratila.

Ajaj, teď možná vytáhne Agathu Christie, jako by to nebylo

už takhle dost strašné. Vřískání dětí, pronikavý

protivný pláč mimin. Nevím, proč nemůžu se psem do

letadla, určitě by byl daleko nenápadnější než ta lidská štěňata.

Možná se křídlo utrhne a nás to odnese, odnese.

 

 

 

Poslouchám lidi kolem sebe a zírám. Kolik si toho

mají povědět, jaký mají přehled, jak jsou výřeční, moudří.

Tamten v roztrhaných kalhotách vykládá o složitém

zásobování města vodou, tlusťoška vedle mne o neustálém

vykořisťování Afriky, třetí o detailech nové role

bůhvíjakého herce v bůhvíjakém filmu, který

 

 

právě běží v kinech. Neviděl jsem ho,

což znamená, že se můžu jít zahrabat

a stydět se.  Známý, který sedí vedle mne, najednou

vypálí, jaký že je můj názor na blízkovýchodní

krizi. Úplně ztuhnu. Ačkoli jsem měl tušit, že

si bude chtít povídat. Stěží ze sebe vysoukám

dvě věty a zkazím mu všechnu radost.

Místo abych se pohroužil do vzrušující výměny myšlenek,

názorů, dojmů, tupě civím před sebe a přeju

si, aby se mě nikdo na nic neptal. Otevřu si časopis

a hledám inzeráty. Jako by to bylo teď to nejdůležitější.

Když jsem tak osamělý, mohl bych si dát inzerát, řeknu si, ačkoli

mě okamžitě znervózní, jak a o čem bych si 

 pak povídal. Prohlížím formulář, který je

třeba vyplnit, a čím dál víc mi naskakuje husí kůže.

Můj nejoblíbenější film, moje nejoblíbenější kniha, pět

věcí, které bych si vzal na osamělý ostrov, jakého

partnera si přeju a, hrůzo hrůz, proč by se se mnou měl

někdo seznámit. Nedokážu vyplnit vůbec nic,

jako bych ještě nikdy nepřemýšlel ani o tom, ani o

čemkoli dalším. Moje nejoblíbenější jídlo, nejoblíbenější pití.

Na to se mě ještě nikdo neptal. Nikdy.

V rozpacích, úplně ochromený, zavřu časopis.

Smutně se podívám na známého vedle sebe, jak se nudí,

doufám, že brzy vystoupí a ode mě nikdo nebude

nic chtít. Nevím, odkud pramení moje myšlenka, že

mě naučili mlčet. Všichni kolem mě, hlavně děda,

pořád něco dělali, moc se nemluvilo, jen

v nejnutnějších případech. Nevzpomenu si, že by někdo

něco vykládal, aspoň ne v mojí přítomnosti. A

nikdo se mě neptal na mé nejoblíbenější jídlo. Nebo

co bych chtěl. I se sousedovic klukem jsme mlčeli,

když jsme se objímali.

 

Grafická úprava a sazba Aleš Kauer

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2013