<<<  zpět na knížky

   

   

   

 

RADEK ŠTĚPÁNEK

básnická sbírka

vyprodáno objednávejte na ado.les.cent@seznam.cz

   

   

   

 

   

  

„Svět nikdy nezajde na nedostatek divů;
pouze na nedostatek údivu.“
                                                      Gilbert Keith Chesterton

   Jednoho dne mi přišel virtuální dopis od Radka Štěpánka. Obálka byla nadepsána Přeletět moře nad Bezdreví a předznamenána Chestertonovou citací. Postavil jsem si na čaj a začal tím krásným titulem listovat. Básně mi okamžitě evokovaly mé starší kresby z roku 2009, které nebyly dosud nikde vystaveny, ani jinak využity. Četl jsem tedy Radkovy básně a prohlížel si své kresby. Vše dosud oddělené, beztvaré a ve sféře představ. Dnes, kdy opět držím knížku v ruce, mě zaráží, jak moc se představa dotkla skutečnosti. Miluji záblesky haiku a stále méně rozlišuji mezi kresbou a psaným textem. Obé vychází z jediného zdroje, a tím je vždy údiv. Údiv nad prostými věcmi, který je Radkovi Štěpánkovi vrozený, jako je dítěti vrozená přirozenost…

Aleš Kauer, červen 2012

 

Radek Štěpánek

/ / /

Až na vrchol
listu žebříčku
škrábe se páteříček

Jeho nebe
začíná ve výšce
mých kotníků

 

 

z cyklu letních rozhovorů autorů okruhu nakladatelství Adolescent 2015

 

"Právě se rozhodujeme, jestli zachovat současnou šířku postele a nebo dokoupit další část knihovny…"

několik otázek pro RADKA ŠŤĚPÁNKA


 

existuje v hodnocení poezie, ale i obecně v umění nějaká objektivita?

Myslím si Aleši, že zřejmě toho moc nebude. Jistě, můžeme se bavit o tom, že podle nějakých objektivních prvků – jednoduchých rýmů, kýčovitých slov, podivných vazeb, zneužívání slovosledu atd. můžeme asi rozlišit, řekl bych, básničky (tím myslím to, co si v některém věku možná každý z lidí občas někam do sešitu poznamená) a poesii jako takovou. Ve chvíli, kdy už to ale je poesie, tak si myslím, že je to dost těžké. Určitě literární vědec by Ti napsal, že tahle objektivita existuje. Ale já literární vědec nejsem a myslím si, že je to vždy spíše subjektivní. Alespoň já na to žádný klíč nemám, holt se s tím autorem buď nějak mentálně a jazykově propojím, nebo mě mine. Nikdy to ale nemusí být definitivní - a čím více se k některým autorům vracím, tím více objevuju, jak moc jsem předtím sám sebe neznal a je tím pádem opomíjel neprávem. Ne vždycky holt člověk dojde až k té jedenácté básni, ale dokud to neudělá, nemůže nic hodnotit.

zaznamenáváš ve svých básních prožité události? jsou pro tvé psaní vůbec důležité? nebo si "vystačíš" s vlastní fantazií?

Já osobně v tomto smyslu bohužel nemám prakticky žádnou fantazii, a pokud už v textu fantazíruju, tak je to tím způsobem, že nechávám bujet volné asociace a vrstvení metafor, čehož se nakonec stejně leknu a nechám toho. To už se ale dostávám do světa slov – a pro mě báseň žije částečně i mimo slova. Ve fázi před začátkem psaní jsou všechno, o čem píšu, věci prožité, viděné, odkoukané. A někdy sice člověk kouká, ale nevidí, tak pak holt nemá o čem psát a asi by ani neměl. Navíc to vidění se taky pořád proměňuje, takže i to psaní je de facto stále zkouška. Jde o to, jak se poesie podaří převést do básně. Když se to podaří, je to paráda…

hraje v tvojí tvorbě nějakou roli náhoda?

Odpověď na tuhle otázku vyplývá trochu z té předchozí. Dalo by se velmi snadno říci, že ano, protože člověk něco vidí náhodou a třeba jen jedenkrát. Nepovede se pokaždé naplánovat si vidět orla, ale potom tady najednou orel je, a pokud ho člověk „nevidí“… Podle mě člověk (básník) musí v první řadě usilovat o to, co nejvíce vidět. Což je někdy těžké, protože člověk by byl často mnohem praktičtější, spokojenější, pro ostatní přijatelnější a mnoho dalšího, kdyby nic neviděl. Jenže byl by to opravdový život?

je pro tvoje psaní důležitá hudba, výtvarné umění nebo jiný umělecký směr? a mají nějaký vliv na tvé psaní?

Hudba je pro mě jednoznačně obrovskou inspirací, to by bylo na dlouhé vyprávění. A nejen tóny hudby, ale i texty, které hudbu doprovází. Toho, co mám rád, je hodně – od vážné hudby přes různý jazz až k punku, od grunge přes elektroniku až k vážné hudbě…

Spíš to jsou ale takové volné asociace, nutkání vytrhovat se z všednosti, jiný vliv na mé psaní to asi nemá, když teda pominu psaní textů pro kapely, ve kterých zpívám, a nebo mě poprosí o text…

ke kterým sbírkám a básníkům se rád vracíš, co hudebního tě v poslední době zaujalo, popřípadě jaká výstava?

To je dost otázek najednou. Nerad bych na někoho zapomněl, proto napíšu spíš o pár objevech. Loni jsem se úplnou náhodou prostřednictvím antologie Chlévská lyrika dostal k poesii amerického básníka Galwaye Kinnella, která mě od té doby dost uchvátila, asi i proto, že sám v poslední době inklinuju spíše k psaní delších textů. Rád se vracím k básním Robinsona Jefferse a jsem rád, že se v minulosti dočkal zasloužené pozornosti co se týče překladů do češtiny, a to díky panu Kamilu Bednářovi. Rád se vracím k čarovné poesii Sandra Penny a také haiku japonských mistrů, nejraději mám Mistra Issu. Z českých básníků mě v poslední době zaujala jednoznačně nejvíc výjimečná sbírka Osip míří na jih od Marie Iljašenko. A moc se mi líbí i knihy Romana Polácha – Náhlý vítr, který je ti svědkem nebo Terezy Bínové – Souborná zkouška.

S hudbou už potom souvisí má láska k Leonardu Cohenovi, myslím, že jeho poslední „řadovka“ Popular Problems je vynikající a u písně „Did I ever love you“ jsem se zřejmě naposledy nefalšovaně rozbrečel. Myslím, že je v ní skoro všechno, kvůli čemu mám Cohena rád, kromě jeho starozákonního kazatelství, které si ale můžu najít v jiných písních.

Od začátku roku jsem měl hodně digitální období a prakticky jsem poslouchal ustavičně jen Kraftwerk – Trans Europe Express, Tour de France a Radioaktivität – absolutní top. Pak přišlo jakési přesycení touto umělou hudbou, ze kterého mě vytrhl až objev až zaniklé skupiny 16 Horsepower – hrála podle wikipedie hooodně alternativní americké country – u nás by to byl asi spíš grunge řízlý s androšem, trochu z toho cítím i Nicka Cavea. Pak jsem si přečetl Hipíkovy sny od mého dalšího guru Neila Younga – tuhle knížku moc všem doporučuju – a od té doby brouzdám napříč Youngovými asi padesáti alby, takže mám na léto, tuším, vystaráno.

Z výstav mě zaujala prachatická výstava fotografií Sáry Saudkové, která právě probíhá – a zaujala mě proto, že něco tak blbého jsem už dlouhou dobu neviděl. Líbila se mi ale jiná prachatická výstava – Klauni - v Muzeu české loutky a cirkusu (a to i přesto, že jsem byl za 28 let života v cirkuse jen dvakrát, co si pamatuju). Zmiňuju jí proto, že i klauni jsou umělci a z té výstavy se to člověk dozví. Líbily se mi tam hlavně autentické záznamy vystoupení např. klauna Grocka. Jeho padesátiminutové číslo by dnes zřejmě většinu lidí unudilo k smrti, možná i proto, že v něm měla velké slovo poesie a snaha o její nalezení…

kniha jako artefakt. znamená to pro tebe něco?

Koukni se k nám do obýváku. Právě se rozhodujeme, jestli zachovat současnou šířku postele a nebo dokoupit další část knihovny…

a virtuální kniha? jak se ti "listuje" v čtečce?

To nevím, čtečku nemám a ani její koupi neplánuju. Už tak mě bolí oči z ustavičného koukání do obrazovky počítače při práci a jsem rád, když se poté, co počítač vypnu, mohu oddávat ohledávání reality, buď někde u řeky, nebo prostřednictvím voňavého papíru knih.
 

 

 

 

Radek Štěpánek - Přeletět moře nad Bezdreví      Kresba // Aleš Kauer, z cyklu Moře a Periferie, 2009. Grafická úprava a sazba // Petr Vítek.      Za čistý šev na knize děkujeme paní Marii Vidourkové //     Vysázeno písmem Adobe Garamond Pro //     Vydáno nákladem 30 kusu //     11.svazek //    Jihlava - Hradec Králové 2012

 

   

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2013