<<<  publikování

   

<<<  menu

   

 

 

Portál české literatury >>>

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

 

 

„Adolescent se oddává umění slova a obrazu,“

říká básník, výtvarník a hudebník Aleš Kauer, který vydává svébytné bibliofilie.

 

Přinesl jsi novou sbírku, kterou vydává tvůj Adolescent.

Ovoce noční napsal Jiří Kott alias Mirek Kovářík. Pod tímto pseudonymem vydal nějaké texty už v padesátých letech. V této sbírce je úvod i závěr podepsaný Kováříkem, ale říct, že nese na trh vlastní kůží, by bylo asi přehnané a drsné. Mirka Kováříka si velice vážím a mám ho rád jako člověka i jako umělce. Chtěl bych umět v osmdesáti letech takto přemýšlet, žít, tvořit. Nemluvě o tom, že to byl právě Mirek, který mě v mém adolescentním věku dovedl k vnímání poezie, a to prostřednictvím desky Pár tónů, které přebývají… Ale zpět k textům. Vlastně jsme se nepřímo dohodli, že Ovoce noční chce zůstat dokladem své doby. Pseudonym tak lze chápat i jako jisté memento. Mnozí – nejen mladí – si neuvědomují, že existovala doba, kdy se člověk s odlišnou sexuální orientací musel skrývat před světem, svými láskami, přáteli, rodinou a v důsledku mnohdy i sám před sebou. Křest Ovoce proběhne v pražském Letohrádku Hvězda 17. května.

 

Proč jsi nepřinesl žádné své sbírky?

Já už ani jednu nemám. A přestože pár lidí do roka projeví zájem, nechci je znovu tisknout. Vnímám ony texty jako juvenilie s jistým půvabem. Ale jinak se k nim nechci vracet. V současnosti se soustředím na novou knížku, která bude obsahovat i audionahrávku s vlastní interpretací a hudbou. Sbírky vydávám v nákladu desítek kusů a většinou prodám vše. Čtenářů, kteří si knížku koupí hned po vydání, je překvapivě dost. 

 

Ty víš, kdo jsou ti lidé?

Já je neznám, ozývají se mi po e-mailu. Mnozí z nich poté, kdy se o mně zmínil Martin C. Putna v knížce Homosexualita v dějinách české kultury (Academia 2011). Původně jsem chtěl navázat na ideje zpřed téměř osmdesáti lety – tehdy hranický nakladatel Josef Hladký začal uvažovat o vydávání homoerotické edice nazvané Anakreon. Obrátil se mj. i na Jiřího Karáska ze Lvovic – „mně samému jako vydavateli nedá spáti, abych se nepokusil o vydání edice ze sféry homoerotické“ – a předložil mu svůj plán s tím, že kdyby se jej podařilo uskutečnit, bylo by to „skoro unikum v celé světové literatuře“.

Samozřejmě. Žijeme v jiné době. A mně samotnému je paradoxně protivný ten současný cirkus kolem sexuálních menšin. Jsou mi protivné všechny ty duhové průvody. Zviditelňování se tímto způsobem vnímám jako velmi nešťastné, nevkusné a mnohdy trapné. Chápu a vím, že je pod tím povrchem ukryto mnoho užitečného. Jako vizuálně vnímavý člověk se ale nad ten obal nedokážu povznést.

Bojuji s tím i z jiného důvodu. Je mi proti mysli už slovo homosexualita. Je silně explicitní, což mi vadí! Ani to, že se zde bavíme na takové téma, mi není příjemné. Chtěl bych spontaneitu plynutí! Aby se člověk jen zamyslel a řekl si: „Aha, sem nepatřím“, nebo „jo, to mě něčím poutá“. Popojde dál, anebo se zastaví! Ano, nabízí se otázka – proč to tedy dělám? Jednoduše proto, že jsou mi vztahové třecí momenty bližší u stejnopohlavních párů. Což je zase pěkně vypečené slovo! Raději obraťme list…

 

Nakladatelství Adolescent se nezabývá jen autory s jinou sexuální orientací.

Především se Adolescent oddává umění slova a obrazu, bez ohledu na sexuální orientaci! Ale opět si pomohu historií – hned v prvním ročníku časopisu Hlas sexuální menšiny (1931–32) se vyskytla nikoli ojedinělá mínění, že kvalitní homoerotické literatury, zvláště české, je málo. Zároveň byl vysloven názor, že homosexuálové mají špatný literární vkus a stačí jim prý „románové hatlaniny o homosexualitě“. Ona je to z velké části pravda. Z deseti takto orientovaných autorů, kteří mi odeslali své rukopisy, jsem se postavil za dva. A vydal jim debutové sbírky. Mám na mysli Von Roháče – Nočňátko & smrtihlav, 2012 (knížka už je rozprodaná) a Dana Hermana (ne ministra kultury) – Echoes, 2013.

 

Vystřídal jsi zatím tři působiště: Zábřeh na Moravě, Šumperk, teď žiješ v Jihlavě. Proč ty přesuny?

Můj přítel je herec a jsme závislí na tom, kde dostane angažmá. Možná, že za rok budeme zase jinde.

 

Adolescent vznikl ještě v Šumperku?

Ano, ale... Chtěl jsem zaštítit tamní autory. Objevil jsem minimálně pět, kteří byli literárně na vysoké úrovni. Pořádal jsem večery poezie, a pak se mi podařilo sehnat peníze a vydat nějaké almanachy. Tehdy ještě ne pod značkou Adolescent. Když jsem se přestěhoval na Vysočinu, cítil jsem potřebu nějak se vyhranit (ovšem nakladatelství je již velké množství, proč provozovat další?). Rozhodl jsem se pro vydávání bibliofilií ve velmi omezeném nákladu, a pokud možno netradičně zpracovaných. Vytvářím je de facto sám, některé dokonce i sám vážu. Adolescent je bez grantů, je nezávislý, tím závislý jen na mně (a já jsem za něj zodpovědný)!

 

Je v zahraničí nějaké podobně orientované nakladatelství?

Vím o jednom zajímavém ve Slovinsku. Tamní básník, vydavatel, pořadatel a editor Brane Mozetič, kterému jsem v roce 2011 vydal v českém překladu Hany Mžourkové knihu Banality, sestavil antologii evropské gay–poezie. Vlastně o něčem podobném také uvažuji. K desetiletému výročí nakladatelství by mohl vzniknout půvabný almanach, v němž by byly nové básně autorů, které jsem vydal; samozřejmě v limitované edici.

 

 

Mými univerzitami byly Praha a Berlín devadesátých let

 

Našel jsi v Jihlavě spřízněné duše?

Když jsem sem před čtyřmi lety přijel, byl jsem na pár čteních, která pořádá knihovna, ale vůbec mě neoslovila. Nějaké starší dámy s natupírovanými vlasy otevřely tvrdé desky a pregnantně četly... Jen se nepřebreptnout… Přiznávám, že mám poněkud jinou představu o interpretaci poezie. Začal jsem nejdřív v Divadelním klubu, kde se odehrála řada tematických večerů spjatých s poezií a kombinovaných s výstavou a hudbou. Beat generation doprovázela hodně divoká rocková hudba, udělal jsem nějaké videoprojekce, pozval studenty, a vznikl tak první úžasný večírek. Následovala dadaistická poezie. Přijel Luboš Fidler, který fidlal na klasické rolety. Rád bych také zavzpomínal na Večírek na konci světa, který měl být dost odvázaným happeningem k datu 21. 12. 2012. Co z toho vzniklo, nelze popsat slovy a – bohužel – je ne(z)opakovatelné! Konec světa tehdy klidně mohl nastat a já bych spokojeně umíral. Dělali jsme také Havlovu poezii, Topolovu, Magorovu. Je toho hodně. Zval jsem a zvu do Jihlavy i autentické básníky a lidi činné kolem poezie. Už ale mimo Divadelní klub. Chyběla jakási empatie ze strany té kolosální budovy. Takže nyní vše „trousím“ po menších klubech a antikvariátech. Pozvání přijali bratři Reynkové, Jiří Kuběna, Jarda Typlt, Pavel Novotný, Petr Borkovec, Jarda E. Frič, Jan Těsnohlídek ml., Radek Štěpánek…

 

Za co se považuješ, za výtvarníka, literáta, nebo pořadatele?

Pokládám se teď možná úplně nejvíc za muzikanta. Což je nehorázná drzost! Celé dnešní dopoledne jsem hrál na piáno a přemýšlel nad vztahy jednotlivých tónů. Nad zvuky a jejich modulací. Je to fascinující a nekonečný labyrint možností. Jestli jsem skutečně něčím pohlcen doslova a do písmene, pak je to hudba a zvuk. Svoji poezii prezentuji v současnosti s hudebníkem (a básníkem) Tomášem Reinerem v projektu Kauerei. On si vede elektrickou kytaru a smyčky, já do toho čtu své texty (v Adolescentu vydám v červenci; ve Tvaru z nich ale zanedlouho vyjde ukázka). V této sestavě budeme zanedlouho hrát a číst také v café Fra.

Zkušenější mi říkají, že se musím věnovat pouze jedné činnosti, aby byla skutečně dobrá. Já osobně jsem přesvědčen, že pohled z dalšího břehu je obohacující. Navíc mám nádhernou ženskou vlastnost. Zvládám pět věcí naráz. A čím víc jich je pospolu, tím jsou lepší. Nebaví mě vytvořit hudbu a neudělat si k ní obal. Napsat knížku a nedokončit ji grafickým designem. Vnímám to jako komlexní věc. Jedna bez druhé pro mě nemá význam.

 

Je celkem normální, že lidi v takové míře tvoří v různých oblastech, ale většinou jen do té doby, než musí začít platit složenky. Ty je neplatíš?

Neplatím. Platí je můj partner. On je umělec a… pragmatik! Já jsem umělec a… chodím dopoledne na brigády do mlýna, manuálně pracuji. Někdy okopávám záhony. Někdy zametám. Jindy obsluhuji zákazníky. Bez práce není chleba, a na chleba jsou přece jen potřeba peníze! Mám rád manuální práci. Potřebuji k životu prudký pohyb. Když přijdu z práce, věnuji se svému, a to má s penězi jen pramálo společného. Myslím si ostatně, že většině současných umělců by krumpáč v ruce prospěl. Ale to věděli už Arthur Rimbaud či Seamus Heaney!

 

Gratuluju k podmínkám. A s jakým uměleckým druhem jsi vlastně začínal?

Kreslil a maloval jsem už od základky, obesílal jsem různé soutěže. Většinou jsem všechno vyhrával a učitelky říkaly, že bych se tomu měl dál věnovat. Já jsem jim nevěřil, spíše se ještě vrhl na hudbu a psaní. Měl jsem problém s autoritami – jak se říká. Mám jenom základku a učňák, jsem vyučený prodavač. Mými univerzitami byly Praha a Berlín devadesátých let; tam jsem se utekl na půldruhého roku; to se na mně podepsalo nebývale.

 

   

<<<  publikování

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014