úvod             recenze

Aneta Beránková, Jihlavské listy
(3. února 2012)

   

   

Martin Hilský: Jak jsem zjistil, co je to divadlo aneb O Amadeovi, Shakespearovi a štaflích

 

U příležitosti premiéry divadelní hry Petera Shaffera Amadeus, kterou Horácké divadlo Jihlava připravilo na konci loňského roku, přijel na besedu profesor Martin Hilský. Překladatel Shakespearova díla a nositel Řádu britského impéria.

I když jsou Britské ostrovy daleko, prof. Martin Hilský soudí, že nás s Angličany spojuje smysl pro humor. Takový ten suchý a ironický. Sebeironie člověka naučí poznat, kdy se má brát doopravdy vážně, míní překladatel a hájí důležitost nadhledu a humoru.

Publikum v Divadelním klubu na to horlivě přikyvuje a rozzářené oči přítomných potvrzují, co říká Zdeněk Stejskal, který pořadem provází – že kdekoli se ocitne pan Hilský, zavládne soustředěné, pozorné a dychtivé ticho. Diváci očividně nejsou na jeho přednáškách žádní nováčci a vědí, že se mají na co těšit.

Anglická literatura, pokračuje ve vyprávění profesor Hilský, je plná vtipu. A právě ona byla tím důvodem, proč se shakespearolog před lety začal učit anglicky.

Dlaždič Mozart

Prof. Hilský přeložil i divadelní hru Amadeus. „Byl to trochu oříšek,“ přiznává hned na úvod anglista. Všichni znají Mozartův výrok „Mí Pražané mi rozumějí“, ale nestačili by se divit, kdyby znali zbytek géniova slovníku. Hilský také nechtěl věřit vlastním očím, a proto při překládání Amadea nahlédl do autentických Mozartových dopisů.

Ke svému překvapení zjistil, že Peter Shaffer si Mozartovo peprné vyjadřování nevymyslel. Korespondence skladatele je opravdu plná drsnějšího sexuálního výraziva a v nezanedbatelné míře zahrnuje vyměšování. Diváci na něco takového nemusí být vůbec připraveni, upozorňuje profesor Hilský. Obzvlášť u řeči z jeviště, protože tam má slovo úplně jinou váhu. Něco jiného je text, který si čteme potichu sami doma, říká. Tam se hranice tabu posouvají. Ale u divadla se může překladatel snadno spálit a diváci by hru odepsali.

Herce Zdeňka Stejskala - představitele Amadea - zajímalo, jak se pan profesor s ožehavým úkolem vypořádal. „Vulgarita je především otázkou obsahu, nikoli textu,“ hodnotí celou věc překladatel. „Obrovská vulgarita se může stát, aniž byste použili jediného tabuizovaného slova.“ A diváci s ním zřejmě souhlasí – už od roku 1982 – kdy potlesk po premiéře hry „Amadeus“ v překladu Martina Hilského vedl rovnou k Shakespearovi.

Google versus Hilský

Shakespeare ale profesora anglické literatury taky pěkně potrápil. Zdeněk Stejskal se zajímal, jak dlouho profesor Hilský překládal monolog Hamleta. Odpověď zněla: 28 a půl roku.

Jak se vzápětí ukázalo, v rychlosti slavného shakespearologa na celé čáře předstihl google, který to zvládl za jeden a půl vteřiny. Obecenstvo doslova lehlo smíchy a zvedlo se teprve poté, když Stejskal dočetl překlad googlu:

Být, či nebýt: to je otázka:
Zda ‚tis ušlechtilejší v mysli trpět
Popruhy a šípy odporného bohatství,
Nebo aby se zbraně proti moři problémů,
A nakonec proti nim? Umřít: spát…

Na to Martin Hilský poznamenal, že má radost, že těch 28 a půl roku přece jen stálo za to. A jaká byla jeho verze?

Být nebo nebýt – to je otázka:
je důstojnější zapřít se a snášet
surovost osudu a jeho rány,
anebo se vzepřít moři trápení
a skoncovat to navždy? Zemřít, spát…

Hádankovitost v Hamletovi dá práci,“ pokračuje překladatel. Postavy prý mluví v jinotajích a z toho důvodu profesor Hilský nerad vidí, když se Hamlet překládá jasně. „Jsem alergický na to, když mi někdo tvrdí, že ví, o čem je Hamlet – a vytýká mi, že já to nevím.“

Kritika je dle něho potřeba, ale  jednoznačné čtení Hamleta skutečně neexistuje, tvrdí uznávaný odborník na Shakespeara. Výběr významu dělají až režiséři, dramaturgové a hlavně herci. A podotýká, že překladatelé mají především nabízet a to znamená nezjednodušovat.

Při hledání těch správných slov se samozřejmě někdy pořádně nadřou. Prý nejde jen o vulgarismy. Převod slovních hříček a metafor si od překladatele žádá, aby byl sám básníkem a filologem. „Navíc čeština a angličtina úplně jinak myslí a cítí,“ říká Hilský, takže dobrý překlad se musí postavit na českých nohou.

Ale když si člověk tu práci dá, stane se, že se diváci v Jihlavě v roce 2011 baví u Shakespearových her stejně jako publikum ve Stratfordu nad Avonou v roce 1612.

Samozřejmě i v překládání existují hranice a nepřeložitelné slovní taškařice může autor leda oplakávat. Ale podle profesora Hilského čeština občas na oplátku nabízí bonusy. „Někdy dokonce proti vůli překladatele,“ jak vzpomíná slavný anglista.

Ve hře Cymbelín je líbezná kantylénka Vstáváníčko. Mluví se v ní o ranní záři. A když ji herci na zkoušce dočetli, položil Ladislav Frej otázku: „Pane Hilský, proč s ranní září?“ V podobě textu je celá věc naprosto nevinná, ale zkuste si to říct nahlas! Po doznění salvy smíchu dal Martin Hilský ochotně souhlas k opravě. Od té doby se v Cymbelínovi dočteme pouze o jitřní záři.

Jak potkal divadlo

Profesora Hilského znají diváci nejen jako geniálního překladatele Shakespeara, ale i jako strhujícího vypravěče. Jihlavskému publiku popisoval, jak se díky Cageově koncertu nadchl pro divadlo. V 60. letech se prý v Praze objevila skupina amerických tanečníků v čele se skladatelem-experimentátorem Johnem Cagem a studenta Hilského jim tehdy přidělili jako tlumočníka.

Jemu se blázinec kolem přípravy netradičního vystoupení zalíbil, a tak nezůstal jen u překládání: stavěl s nimi kulisy, přibíjel hřebíky a dokonce během koncertu držel štafle! To byl důležitý úkol, protože musely spadnout v přesně stanovenou chvíli a vydat ten správný rámus, aby byla celá symfonie úplně dokonalá.

Představení zakončil samotný Cage. Za hrobového ticha táhl po jevišti kbelík. Publikum ho bez dechu sledovalo, a když skřípání plechu utichlo, ozval se bouřlivý potlesk. Jen uklízečka v zákulisí – se stejným kýblem, jako měl Cage – nad tím kroutila hlavou. Aplaus vyprovodil soubor až do pražských hospod a za oponou zbyla jen ona dáma s mokrým hadrem. Kromě ní zůstal v zákulisí ještě jeden člověk, jemuž se z divadla nechtělo. (Jistě vám  neuniklo, kdo to byl.)

Uklízečka ovšem neměla o jeho přítomnosti ani tušení. Vzala kýbl, rozhlédla se a pak opatrně vstoupila na prkna, která znamenají svět. Po vzoru Johna Cage položila kbelík na podlahu a táhla ho z jednoho konce jeviště na druhý. Tehdy profesor Hilský podle svých slov pochopil, co s člověkem dokáže udělat divadlo. Divákům, kterým při jeho vyprávění tekly slzy smíchu, ještě dopověděl, že paní se pak vrátila doprostřed jeviště a uklonila se prázdnému hledišti.

Ovšem to hlediště, kterému se v Jihlavě v prosinci klaněl Martin Hilský, prázdné zdaleka nebylo. Do posledního místa obsazený Divadelní klub v Horáckém divadle mu tleskal vestoje a nechtěl se s překladatelem rozloučit. Došlo tak na slova Zdeňka Stejskala, který ho v úvodu představoval slovy Shakespearovými – byť trochu upravenými:

V jeho verších přežije, tím si buďte jisti,
a v očích všech, co budou je kdy čísti.

      

 www.kauer.cz

© ZděS 2012