<<<  re - akce

   

<<<  menu

   

 

 

 

S Mirkem Kováříkem o věcech budoucích

ptal se Radek Štěpánek

 

 

Narodil se v roce 1934. V Litvínově založil Docela malé divadlo, které existovalo sedm let. Jako první představil scénicky v roce 1966 poezii Václava Hraběte. Mezi lety 1968 - 1992 působil jako konferenciér folkových pořadů Porta. Od roku 1976 je autorem a moderátorem klubového pořadu Zelené peří, které mezi lety 1993 - 2011 existovalo i v rozhlasové verzi na stanici Český rozhlas 2 Praha a stále pomáhá prosazovat se mladým začínajícím autorům. Letos v březnu vydá knihu svých juvenilií v nakladatelství Adolescent.

 

 

Kdy vám naposledy nějaké básně vyšly?

V devadesátých letech, kdy díky Pavlu Dostálovi vyšly některé texty, které jsme hrávali v našem divadélku. To, co vyjde teď v nakladatelství Aleše Kauera, budou mé juvenilie, které jsem psal na vojně a vydal je kdysi samizdatově v několika kopiích. Bude se to jmenovat Ovoce noční.

 

Adolescent je nakladatelství, které vydává hlavně bibliofilie. Jaký tedy bude náklad?

Myslím, že asi v padesáti kusech. Čím méně těch knížek bude, tím budou vzácnější.

 

A kdy se tedy můžeme těšit na vydání?

Už jsem dostal korektury, takže už v březnu. Jsem rád, že se na tohle období mého života nezapomnělo, ty básně jsem psal v padesátých letech a já netušil, že se k téhle kapitole někdy vrátím.

 

Jak jste prožíval vojenskou službu?

Naštěstí jsem tam měl s sebou básníky, kteří mě inspirovali. Ve vojenské knihovně v kasárnách v Martině jsem například objevil Walta Whitmana, vydání z roku 1955, kde bylo napsáno: Pouze pro příslušníky Československých ozbrojených sil a já jsem valil oči, co ti vojáci mohou také číst. byly tam třeba verše: moje láska patří stejně senátorovi jako prostitutce nebo "vzdorujte mnoho, poslouchejte málo". To mi pomohlo, abych tu dvouletou službu přežil. Nechci říci, že by to bylo ponížení, ale podřízení vůči všemu.

 

Na pódiu jste mluvili o nahrávce Reduta Blues, která je poměrně nová, vyšla loni. Kdy ale začala vaše spolupráce s Vladimírem Mišíkem?

Dostali jsme se k sobě koncem sedmdesátých let, kdy už měl Vladimír zhudebněné ty nejznámější básně od Hraběte. Tehdy jsme chystali desku k výročí úmrtí Václava hraběte, dokonce jsme ji i v Malostranské besedě nahráli, ale potom nám ji zlý cenzor v Supraphonu zaškrtil, takže mohla vyjít až kolem revoluce, pod jménem Pár tónů které přebývají, už u Pantonu, Supraphon už pro nás nebyl partnerem. V tu dobu vyšel v Československém spisovateli i soubor textů Hraběte, tehdy v nákladu třiatřicet tisíc kusů. To dnes zní jako čirá fantazie.

 

Jak dlouho se na své koncerty připravujete?

Nemáme nic pevného, ale jsme kdykoli připraveni se prolnout. Já nabízím texty, kluci hrají hudbu. Například ta Terrestris, to není nic připraveného. To je pocitová hudba, všichni se přidají a má to sílu. Mám rád básně, které se opírají o dech, o rytmus dechu.

 

Spousta lidí se diví, kolik toho umíte recitovat jen tak z hlavy. Jak to zvládáte?

Ta dnešní porce byla asi čtvrtina z toho, co recituji. Nezazněly třeba Ortenovy Elegie a mnoho dalšího. Mám radost, že s tou pamětí to ještě u mě není tak hrozné, i když člověk si to samozřejmě musí opakovat. Ale ty básně se mnou žijí, mám je v sobě.

 

Jasně, tak se dostáváme k důležité otázce. Jak se v dnešní době žije člověku, který se vlastně živí recitací poezie?

Jistě, poezie dnes není rentabilní pro rádia, snad možná pro televizní stanici Art, ale je toho málo. Poezie je něco, co mizí. Naše generace například ještě zažila recitační sbory, kdy se recitoval třeba Wolker. To zaniklo. Ale přišlo něco jiného. Jako náhražku tohoto vnímám třeba slam poetry. Ty básně, které jsou osudově propojené s životem, ale chybí.

 

Mluvil jste o slam poetry. Ať se na mě její interpreti nezlobí, ale kvalita jejich textů zkrátka není na úrovni třeba Blatného Terrestris - a snad ani být nemůže.

Potřebují totiž kouzlo okamžiku, aby byli výjimeční. Neměla by to být exhibice, což ale většinou je. A někdy to má lepší, jindy horší úroveň. Ale ano, ty básně, které recituji já, jsou závazné texty, které do sebe člověk musí chtít vstřebat a něco si z nich vzít. Ale nechci, aby to znělo tak, že slam poetry pohrdám, to vůbec ne!

 

A co třeba vaše Zelené peří? Myslíte si, že by se někdy mohlo vrátit do rádia?

Přiznávám, že já už bych asi do toho nešel, je mi osmdesát let (smích). Ale znám lidi, kteří by o to zájem měli. Jenže v rádiu se to smrštilo jen na Vltavu - a to je málo. I když třeba rádio Wave dělá solidní spojení chill - outové hudby a poezie. Něco takového bych třeba dělal rád, být mi o pár desítek let méně.

 

Autor: Radek Štěpánek
5plus2, 17.února 2014

  

<<<  re - akce

   

<<<  menu

   

 www.kauer.cz

© ZděS 2014