Ivan Tuša

Ivan Tuša, narozen roku 1944 v Prostějově. Po maturitě v roce 1962 byl přijat ke studiu biologie na Přírodovědecké fakultě UJEP v Brně. Od roku 1968 žije a pracuje v šumperském Okresním vlastivědném muzeu. Je autorem deseti básnických sbírek a cyklů. Hojně publikuje časopisecky (Proglas, Arch, Prostor Zlín). Je zastoupen v šumperském poetickém almanachu Krásný vrch, lze ho objevit na serveru Písmák - pod přezdívkou Floridor a je známý také jako neúnavný kritik současné české poezie.

Z bezmála třicetileté básnické tvorby Ivana Tuši vybočují zejména dva tituly: Gaudeamus (1992) a Marjánka (1998). Rád bych se u druhého z nich zastavil, neboť se jedná o neobvyklý cyklus skladeb inspirovaný lidovou písní Chodů. Proč jižní Čechy a chodské nápěvy? Na to se ptá sám sebe i autor, Hanák Ivan Tuša: „Básním / o kraji a lidu / kde sotva párkrát / byl jsem hostem…/…Jakým právem / jakým mostem / jsem s nimi spjat?“ v nejistotě zanechává nás i sebe, když odpovídá: „Nevím / Rád zůstávám / nevědomý / troufalý / zmaten / dojat“. Cyklus je doplněn chodskou lidovou poezií v nářečí – jež Tuša vnímá jako „tváře jazyka“ a které svojí hudebností dokreslují básníkův lyrický zpěv. Zvýrazněný rytmus skladby, docílený opakováním dvou stejných slov vedle sebe nebo ve verši pod sebou (často slýchaný právě v lidové písni), v kontrastu s přesně odměřovaným sentimentem tvoří příjemné pnutí: „Moje dávno voní k slzám / a co teprve dávno předků / Daleko daleko / za obzorem dneška...“ anebo: „Mnohé z toho o čem zpívá / už dávno zašlo / už dávno není / jen v muzeích / jen v písničkách / ve slovech / v notách / je to vryté / jak tvary dávných tvorů / do kamene“. Nechá-li básník Ivan Tuša rozeznít tamější charakteristická jména a názvy, získává skladba sílu zaklínadla. V těchto momentech je Marjánka nejpůsobivější: „Zjevení / Jan Kozina / u jeho nohou klečí / stařičký sedlák / klobouk v ruce / čelo u země / Oba jsou kamenní / Oba jsou věční / Klenčí / Baarovo Klenčí / Jan Cimbura / Šumava / Šumava“.

„Když zpívají Chodové / a dudy mečí / cosi ve mně si klekne / a brečí...“ vyznává se autor v sedmnáctém zpěvu a vyjmenovává, čím vším by chtěl být: „Šenkýřem / Hulánem / Rejtarem / Šafářem...“ Ivan Tuša je naštěstí básníkem. Jinak by asi nevznikla tak upřímná výpověď o jihočeském kraji, o Chodech a lidové písni vůbec – navíc od člověka žijícího na opačné straně republiky!