Tomáš Reiner

Tomáš Reiner, hudebník a textař – ročník 1978, mě ve virtuální korespondenci požádal, abych jej uvedl jako ne-básníka. Zavřel jsem jeho útlou sbírku Do stejné řeky z roku 2006 a pomyslel si, proč? Už lapidární dvojverší na obálce odkrývá rozměr nebe, pohyb neovlivnitelný a tíživý, protože padající k zemi (parašutisté). Ale zároveň pohyb chtěný (Holandsko), a z něj plynoucí stesk ukrytý za metaforou české lípy. Vše ve dvou řádcích a šesti slovech. Proč tedy neříci – s vědomím inflace tohoto výrazu – toto napsal básník?!

A chci pokračovat dál a vracet se, ostatně jako Tomáš, žijící v Praze, chvílemi v Anglii, a často přebývající v rodném Šumperku. V jeho poezii je pohyb vlastním tématem – někdy ráznější, podpořený rýmem „Utíkal chlapec / promlouval ze sna / tam kde se Desná / ukryla do kopřiv / v srpnu nebo dřív“ jindy je pohyb volnější, ukrytý mezi verši „Před chvílí tady byl / letmo tě políbil na tváře…“, ale stačí i pouhý náznak „lodní kufry ve vlaku“. Křižovatku cest propojuje těžko uchopitelné pětiverší s duchampovsky neformální atmosférou „Ucpal jsem bože / pisoár na odpočívadle / za belgickou hranicí / Čajkovského pianissimem / v sluchátkách z modřanské tržnice“. Naopak jemná elegická zpověď na rušném pozadí letištní haly zase vykresluje nesmírně působivý kontrast „Jednou se potkáme / věřím / v terminálové hale / na přestupu mezi milenci a milenkami / v tratolišti zpráv z domova / nad fotkou tvého syna…“. Takto by se dalo pokračovat báseň po básni a skoro u každé bychom objevili pohyb, touhu po úniku. Když jedna z nich končí verši „pojďme / zeptáme se na jinou planetu“, zavání to krásnou obsesí.

Mohu se mýlit, ale mám pocit, že občas zahlédnu Tomášovu siluetu jak se prolíná s Rimbaudovou kšticí, obě upřené do dálky. Jejich odjezdy mají podobný řád – vždy neomylně míří za novými dojmy a vzruchy…