Zdeněk Kašpar

Zdeněk Kašpar (1964) pracoval po svých studiích jako programátor, manažer OF a čtyři roky jako šéfredaktor Moravského severu. Posledních deset let se věnuje logistice. V některém z minulých článků jsem naznačil, jak může být pro poezii inspirující autorova profese. V případě Zdeňka Kašpara se nemohly sejít protichůdnější póly – programátor a tvůrce specifické formy lyrické poezie. Záměrně se vyhýbám pojmenování haiku, neboť autor nedodržuje přesný počet slabik; ostatně podtitul jeho sbírky Déšť kropí květiny z roku 2006 zní – letmé i vážnější doteky haiku.

Zdeňek Kašpar – svými doteky haiku – umí v mnoha ohledech navodit atmosféru, která se od těchto formálně krátkých básní očekává. Jedním dechem musím ale zmínit zvláštní paradox – jako by totiž Kašparovy verše obecně byly zbaveny poezie, jakéhosi artistního nánosu; jsou totiž – v nejlepším slova smyslu – prosté jak ryba / když vodu pije. Tento naznačený paradox odkrývá několik základních zákonitostí a připomíná, jak užitečné je obyčejné vidění a kolik poezie může ukrývat prostý opis: „průrvou v klenbě noci / jedinou malinkatou skulinou / nemůžeš vidět / nic jiného / než / světlo“.

Na přelomu 19. a 20.století, se exotické haiku stalo oblíbenou formou v celé Evropě, a to i pro řadu výtvarníků. Rád bych připomněl Karla Trinkewitze a jeho česko-německou Chválu haiku nebo Kytičky Jiřího Valocha. Z blízkého okolí lze vzpomenout na Rostislava Valuška, Františka Všetičku a celou řadu olomouckých autorů představených v knize Bohumíra Koláře Olomoucká haiku. Z nejbližšího okolí nelze opomenout Svlékání kamene Miluše A. Šajnohové a Láskoviny Miroslava Kubíčka.

Držím v rukou dvě bibliofilské sbírky Zdeňka Kašpara a každá z nich končí v tiráži slovy: „sepsáno pro potěchu přátel i sobě vlastní“, krásná věta – prostá – téměř splývající s jeho básněmi.