Robert Poch

Jediná sbírka poetických textů Roberta Pocha (1966) – Platinové barvy – pochází z roku 2002 a začíná citátem Otokara Březiny: „Vonná měsíční jemnost podléhá nárazu barbarské síly“. Když myšlenku upravím a přehodnotím její obsah následujícím způsobem – barbarská síla podléhá vonné měsíční jemnosti, dostanu se blíž k Pochovu básnění.

Paleta Platinových barev je rozlišena třemi odstíny; první z nich – Útržky básní – s názvy Láska, Zamilovaný, Naděje, Osamělý, Andílek… se nese přesně v duchu svých názvů: „Z kousků potrhaného nebe/ zamžená iluze, dychtivost světa./ Paprsku noci, jsi první věta./ Na strunách vztahu se laskáme.“ Druhou částí sbírky jsou Útržky měsíců a názvy jsou očekávatelné: Leden, Únor, Březen… Prozaická forma a epická struktura jako by ale autorovi braly dech a utápěly jej v bezbřehém patosu abstraktních slov: „Dny světla se otevírají. Úzkost odvál vlahý vánek. Vzedmou se naděje, nadechnou touhy (…) Každým nádechem do mě proudí šepotavá píseň: vznášej se, duše, vznášej se, duše!“ Třetí část, zvoucí Útržky melancholie, obkružují, obtáčejí, obepínají – motiv cyklického plynutí, je pro celou sbírku charakteristický – obligátní témata múz, kosmu, jakéhosi magického bloudění či blouznění na trhu světa.

Člověk má po přečtení Platinových barev chuť rozervat lyrickou mlhovinu a nahmatat švy, přilít trochu jedovaté ironie do otevřených ran anděla, nebo jen prozaicky praštit do stolu! Škoda, že sociální téma, které je tak úzce profesně provázané s Robertem Pochem, je načrtnuto pouze v básni Prosinec: „Odlesk prskavek v očích dětí na Hlavním nádraží (…) Nějaký potulný kejklíř je chvíli bavil. Aby zapomněly…“