Řeknu ti to česky, kámo - jsem hrozně drahý umělecký dílo!...

aneb Ohlédnutí za rokem 2009

…titulek je upravenou citací z filmu Caravaggio Dereka Jarmana. O vizuální efekt, který je pro tento film zásadní, jsem byl sice ochuzen, nicméně to, co se ztratilo ve špatné obrazové kopii, nahradily dialogy: „Proč jsi namaloval to tělo zelené? Byl jsem v létě nemocný, je to podle skutečnosti. A umění? Není to umění. Rozumím. Zajímavý nápad. Jak se jmenuješ? Michelangelo da Caravaggio. Michelangelo? Michelangelo!“ - - - „Co dělá kardinál? Sere na všechno. Užívá si. Jakej má hudební vkus? Katolickej.“ A monology: „Představuji si a sním, a za rámem je tma. Noc útočí. Saze a svíčky ztmavily barvy, girlandami ověšují poraněné obrazy, plazí se po ateliéru, rozmazávají se v šeru. Rány ostrým nožem tě bodají do slabin. Hvězdám kradeš poslední dech, semeno smáčí prostěradlo a ty propadáš se do noci.“ Stejně tak je to s jeho obrazovou koláží The Garden, pohybující se více na poli vizuální poezie než klasického filmu.

Úpadek filmu obecně je oproti hudbě kolosální! Letos stál za navštívení kina snad jediný snímek! A to film Jima Jarmushe - Hranice ovládání. Čirá filmařina! Nečekejte žádné plytké vyprávění příběhu, prudké střihy a kolmé zvraty, nic. Vše podstatné se odehrává v obrazech, filmových obrazech, ze kterých nelze spustit oči.

Vydavatelé CD stále ještě nepochopili, že cena jednoho nosiče nad 250,- Kč je normál pro horních pár procent, luxus pro zbývající. Hudební průmysl je v koncích, sápe se po stéblech, která jej mohou ještě chvíli udržet nad vodou, vše je ale otázkou času. Proto vnímám celý ten boom okolo torrentů jako důsledek netaktního jednání hudebního průmyslu vůči svým zákazníkům. Nejedná se o likvidaci hudby, jak by se při povrchním vnímání mohlo zdát a jak je často předkládáno. Jedná se pouze o likvidaci obchodu s hudbou. Nikdy jsem totiž neposlouchal takové množství dobré muziky jako vloni. Jen namátkou pár zásadních jmen - David Bowie, David Sylvian, Gavin Friday, Daniel Lanois; kapely - Japan, Talk Talk, New Order, Pet Shop Boys, Einstürzende Neubauten. Z novějších Arcade Fire, Patrick Wolf. Někde mezi Joy Division, The Cure a ranými New Order se pohybují mladíci z Brooklinu - The Drums, jejichž debut Summertime! a video Let's Go Surfing mi navzdory stopáži minialba zpříjemňovaly léto až do podzimu. Výše zmíněný Bowie byl můstkem ke klasice. Alba Low a Heroes vyšla též v transkripci a úpravě Philipa Glasse a Briana Ena jako dvě samostatné symfonie.

Zážitek z opery Smrt v Benátkách byl mnohem více vizuální, neboť hudbu Benjamina Brittena na Mannův text jsem absolutně nevstřebal. Zůstal však fascinující obraz Benátek na jevišti a rozervaný Aschenbach, zmučený krásou Tadzia.

Když zajde slunce, táhne mě to ke komořině. Klavírní Nokturna Gabriela Faurého, Satieho Gymnopédies a jiné drobné miniatury mě doprovázely každý večer. Především ale milovaná Clara Schumannová se všemi romancemi, s celým svým osudem a variacemi na svého manžela Roberta Schumanna - to jsem přestával vnímat okolí a slyšel pouze hudbu.

I knihy jsou stále dražší. Každou třikrát obrátím, než zaplatím. Kompletní vydání básní Paula Verlaina (překlad Gustav Francl) bylo zlevněno na polovinu, ač cena jeho veršů je nevyčíslitelná. Komplet takto úhledně svázaných sbírek u nás dosud nevyšel. Zajímaly mě hlavně sbírky Paralelně, Kdysi a nedávno a Láska, v nichž je reflektován dobrodružně erotický vztah s modrookým básníkem Arthurem Rimbaudem a pozdější, mnohem tragičtější náklonnost k žáku Lucienu Latinoisovi. A právě jemu věnované básně, téměř celá sbírka Láska, působí nejpřesvědčivěji. Je v ní tolik tragických okamžiků (Lucien v jednadvaceti letech umírá na tuberkulózu), obrazy jsou mnohdy překvapivě civilní, zbavené dobového patosu, takže většina dalších veršů, včetně elegických rapsodií psaných o ženách a pro ženy, působí dosti vágně…

Román Hermafrodit řeckého autora Jeffreye Eugenidese, oceněného roku 2003 Pulitzerovou cenou, je fascinující ságou, několikageneračním románem, přímo odkazujícím k mytickému střednímu pohlaví.

Autobiografická kniha Hervé Guiberta - Příteli, který mi nezachránil život je otevřenou a syrovou výpovědí o skryté tváři pařížské umělecké scény, intimním svědectvím o jedné generaci a její „kletbě“ – AIDS.

Překrásný v mnoha směrech je též výbor milovaného básníka, přítele Pavla Petra - Aréna Pegas.

Z výstav stojí za zmínku plakáty a drobné grafiky Picassovy – jejich expozice v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě. Taktéž Alén Diviš v Oblastní galerii Vysočina.

Dramaturgie šumperské Galerie Jiřího Jílka opět předčila mé očekáváni - a v návaznosti na činnost Miroslava Kovala, kurátora této galerie, bych rád zmínil jeho někdejšího přítele ze studií - Michala Ranného (1946 – 1981), jehož výstavu v brněnském Muzeu na Špilberku doprovází téměř pětisetstránkový katalog kreseb!

Současný časoprostor mi nedovoluje navštěvovat divadla hojně jako v minulých letech. Zmíním tedy alespoň jeden, mně obzvlášť (a opakovaně) milý a osobní prožitek - tím je hra Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila do šatníku a mně je tak smutno - lehce absurdní hříčka s prvky černé komedie, které sice občas režijně „padá řemen“, nicméně herecký výkon Zdeňka Stejskala, jenž ztvárňuje sedmnáctiletého Jonathana, je pozoruhodný. Hraje se v Horáckém divadle v Jihlavě.