Marc Almond:
Temnější strana lesku

Varieté si Mark Almond (1957) nadělil k třicetinám své hudební kariéry. Po deseti letech se jedná výhradně o autorskou tvorbu a proslýchá se, že Varieté by mohlo být labutí písní... Těchto několik komerčně kouzlících slov kolem aktuálního alba mě provokuje k bdělosti a nutí poslouchat Almonda pozorněji než obvykle.

Marc Almond – dítě šedesátých let, dospívající v letech sedmdesátých, hvězda let osmdesátých (Soft Cell), drogová oběť devadesátek; vážná dopravní nehoda a nekonečná rekonvalescence v novém tisíciletí… Zajímat se po třiceti letech o autora, který je pionýrem synthpopu, a stále něco očekávat, je vlastně samo o sobě poklonou. Marc Almond se často bezostyšně dotýká popu těmi nejbanálnějšími prostředky, nikdy ale nesklouzne do bezbřehého řečiště meinstreamu. V éteru komerčních stanic jej neuslyšíte, na to je příliš charismatickým vypravěčem s výraznou autobiografickou výpovědí. Sám se hlásí především k Marcu Bolanovi, Davidu Bowiemu a Scottu Walkerovi. Naopak jeho vliv je patrný u Pulp, Blur, Divine Comedy, Pet Shop Boys či Antony And The Johnsons. Aktuální album Varieté komentuje slovy: "Album se zabývá tématikou měnících se dob, touhy po jednoduchosti, lítosti nad ztrátami, stárnutí, osamělosti očima umělce, šílenství, přijetí a posedlosti nostalgií. Pro mne je minulost a historie to, co nám dává duši, lidskost, hodnoty. Chtěl jsem tímto způsobem vzdát hold nostalgii." Z nahrávky alba Varieté plyne melancholická nálada, v níž se chvílemi ztrácí tempo a podvratný humor raných Soft Cell. Každá z patnácti písní má své nezpochybnitelné místo a celek promyšlenou dramaturgii. Stopáž alba činí bezmála šedesát sedm minut a troufám si tvrdit, že nenudí. Almond dovede překvapit i v sedmiminutové skladbě; nápadité pohrávání si s dynamikou v písni Sin Song může být příkladné. Falešný zpěv(!) zvýrazňuje autenticitu a vhodně postihuje ducha Varieté. Poměrně zavádějící je pilotní singl a video k písni Variety. Nálada nahrávky je komornější, akustičtější, zvukově ale velmi bohatá - žestěmi rozechvělá píseň Sandboy anebo dnes už téměř neznámý theremin v písních The Exhibitionist a My Madness And I. Nápadité. Jednoduché. Krásné. Na albu se podíleli Neal Whitmore - kytary, ukulele, piáno, harmonika, omnichord, Martin Watkins - klavír, klávesy, omnichord, Dave Ruffy - bicí a perkuse, Carl Holt – basa… a řada hostujících hudebníků.

Zajímavostí v Almondově životě je obdiv k sovětskému disidentovi Vadimu Kozinovi, který byl v roce 1944 obětí stalinské represe - kampaně proti prominentním sovětským umělcům, a byl deportován na Sibiř do Magadanu. Skutečnou záminkou k odstranění Kozina však byla jeho homosexualita. Marc Almond v září 2009 nahrál album Kozinových písní a nazval je Orpheus In Exil - Songs Of Vadim Kozin. Jeho vztah k ruskému folku je citelný i v aktuálních písních, jak v instrumentaci (harmonika, ukulele, omnichord) či ve spolupráci s Alexejem Fedorovem, tak odkazy v textech (Nijinsky Heart). Marc Almond jako první a pravděpodobně i poslední „západní“ popová hvězda využil služeb sboru Vyšší námořní akademie St. Petersburg Boys, s nimiž natočil album Heart On Snow (2003).