Ok, computer, ale...

Booklet I.

Na netu se objevil záznam z vystoupení Radiohead v Praze. T(h)ome dík za něj! Za připomenutí. Pokaždé, když se k Radiohead vracím, tak přes The Bends. V tom panáku, těsně před nárazem nějaké šílené nehody, v oné vteřině, v níž se odehrává děj jakéhosi pochybného pokusu, je dokonale zachycený pocit The Bends; snad ani ne píseň, ale koncentrát energie. Existují jisté vzorce - struktura not a zvuků - které jsou jako vodík se vzduchem, absolutně zapadnou do vašeho způsobu vnímání a zanechají vám v hlavě díru. Zbortí se roky fixované jistoty o kráse, když shledáte krásu ve vazbící kakofonii? Energie je mocná, nehledejme melodická zdůvodnění… V sobotním snu, a ty bývají nejpravdivější, mi Thom prozradil, že na poslední minutu The Bends jsou s Jonnym obzvlášť pyšní. A pro upřesnění dodal, že na obalu tohoto CD je na poslední chvíli vybraná fotografie lékařské figuríny s jeho nasimulovanou tváří…

Zpětná vazba

Osobně vnímám Radiohead spíše přes periferní tracky, o nichž se v recenzích téměř nic nedozvíte. Subterranean Homesick Alien, Climbing Up The Walls, Everything In It´s Right Place, Kid A, The National Anthem, Motion Picture Soundtrack, Pulk/Pull Revolving Doors, Life In A Glasshouse… Jsou nepřístupnější, jako by chráněny před ortodoxním zbožňováním fanoušků. Street Spirit (Fade Out) dnes nemohu poslouchat. K OK Computer se nevracím z podobného důvodu. Kid A jsem kupoval v Berlíně a nechtěně jsem sehnal limitovanou edici, která obsahovala navíc designově velmi povedený booklet. Jak je mi známo v Praze se nic podobného neprodávalo, kupoval jsem Kid A v den vydání. První poslech probíhal v posteli před usnutím a byl to šok, chvílemi jsem podezíral discmana z podvratné poruchy. Těšil se do Čech na recenzi v Rock & Popu, tuším, že dostala 5 z pěti hvězdiček. Psalo se nadšeně o „kytarách hozených do žita“. Tentokrát jsem asi zaspal. Doba pokročila. Svítání. Ok, computer, je třeba přistoupit na pokrok, píše se rok 2000!, bylo nutné pochopit, že žádná kapela už nevydá desku bez sonických ingrediencí. Vznikali půvabní mutanti, z těch méně povedených to byl Spawn - soudtrack k filmu na němž spolupracovali tvůrci z opačných břehů, obzvlášť obskurní bylo křížení Marilyn Manson & Sneaker Pimps, ale třeba i Henry Rollins & Goldie… Jiní, jako třeba Primal Scream, v této době natočili svoji nejlepší nahrávku XTRMNTR, podobně se dělo u Future Sound Of London, Aphex Twin, Underworld, Leftfield, Unkle, Massive Attack, Tricky… Jména, která si ke svým projektům zvala hostující zpěváky. Tento crossover jako zázrakem dopadl, až na pár výjimek, skvěle. Byl odrazovým můstkem pro nový zvuk Radiohead, Blur, The Verve, Iana Browna, PJ Harvey… Nic neexistuje bez souvislostí. Až později při zpětném listování v paměti a poslechu Kid A, mně vlastně došlo, že takto mohlo znít jediné možné řešení kapely, která nechtěla skončit u zvuku zpětné vazby.

Booklet II.

OK Computer neposlouchám, zároveň ale netvrdím, že je to „zavařovací lektvar“, jak jej svého času otitulkoval Vojtěch Lindaur v Rock & Popu. Fascinuje mě na něm dnes jiná věc. A to opět booklet. CD vyšlo v roce 1997, při pozorném prolistování a přehlédnutí datace by ale člověk nabyl dojmu, že album muselo vzniknout až po 11. září 2001. Motiv letadla na titulní straně a terminálu v tiráži s paranoidními kolážemi Stanleyho Donwooda, lze totiž vnímat jako drsnou reflexi tehdejší skutečnosti. Šílená vize nebo náhoda?

Live In Prague

Závěrem se rád podělím o radost. Je to pro nás velmi typické a zároveň půvabné, když se zhruba padesát nadšenců, kteří koncert Radiohead v Praze natáčeli na mobily, dokáže dohodnout a sestříhat z něj záznam, na který se dá dívat. Důkazem je odezva samotných Radiohead, kteří „filmařům“ poskytli svůj zvukový záznam a zdarma jej zavěsili na své webové stránky. (Nice Dream).