Od kečupu po Johnnieho Walkera

aneb Ohlédnutí za rokem 2010

Lynch někde prohlásil, že film je z padesáti procent hudba. Naposledy jsem byl v kině na Antikristovi a byl to – pro mě - poslední hřebík do rakve současné kinematografie. Filmy, jež by mě skutečně mohly zajímat, nejsou u nás v distribuci - v tuto chvíli myslím třeba na Bruna Dumonta. Co dělat? Těším se, až si konečně našetřím na knížku Andreje Stankoviče - Co dělat, když Kolja vítězí… Otočme desku a vraťme se k Lynchově tvrzení. Soundtracky dnes v mnoha případech převyšují filmy. Například k meinstreamově pojatému filmu Prokletý ostrov vyšel výborný soundtrack nepůvodní filmové hudby. Na dvojdisku se zjevují tato jména: Brian Eno, John Cage, Alfred Schnittke, Krysztof Penderecki, John Adams, Györgi Ligeti. Nebo i kvartet pro smyčce a klavír a moll, málo známá skladba Gustava Mahlera v podání Pražákova kvarteta… Z původních soundtracků dále stojí za zmínku hudba Johnny Greenwooda k filmu There Will Be Blood (Až na krev) 2007. A Reznorův hudební doprovod k jinak špatnému filmu Social Network (2010), soundtrack nedávno nominovaný na Oscara. Což bych Trentu Reznorovi nepřál! Leda že by na oné monstr ceremonii zahrál nějakou kadenci ze své Sestupné spirály…

V loňském roce jsem měl tu čest být na řadě výborných básnických čtení. Slyšet Básníka Jiřího Kuběnu je jako poslouchat Mahlerovy symfonie, nebo vidět Magora se svou sumou slivovice, jak se propíjí na dno lihového světa a trousí básně, Jaroslava Erika Friče s jeho „symfoňákem“ pro sugestivní hlas, Typlta a Novotného s Ursonátou v kostele… to všechno jsou neopakovatelné a nepopsatelné zážitky…

Přečetl jsem konečně celý Kuběnův konvolut básní, dostal jsem jej od autorova srdce, a co mi snad nejvíce utkvělo v paměti, je jeho humor: „ještě nikdo mě tak nepokořil, / aby jako ty se zatopořil…“ Na cesty do Zlína, Brna, na Bítov, na Vranov nikdy nezapomenu. Vzpomenout chci také Básníka Ludvíka Kunderu, jehož výstava v Památníku národního písemnictví na Rajhradě byla zároveň pietním aktem a mým osobním rozloučením se s tímto legendárním Básníkem. Prostřednictvím Ludvíka Kundery, který hovořil v první polovině roku na Vltavě o „svých“ básnících, jsem se také dostal ke Karlu Milotovi a jeho mimořádné sbírce Gregor (1999). Zajímavých knih bylo hodně, takže jen bodově: knížku Buriti J. G. Rosy jsem četl natřikrát a s delšími prolukami, je to vydatná lyrická strava, leč na jeden zátah nestravitelná. Bytosti schopné zemřít - prokletí básníci 20. století, Zádumčivé plameny Hanse Arpa, Kolmačkovo Moře, Bakelitový svět Bořivoje Kopice, velký debut F. Ř. Jemnického Hroby divadelních herců a zlínskéhoApollóna s černými olivami, k němuž čtu velice rád i recenze, ta „nejpovedenější“, podepsaná Radkem Fridrichem, vyšla ve Tvaru pod názvem „Vyjmi penis z pouzdra“. Z prózy zaujala Hollinghurstova Linie krásy (Česky 2006) – což je údajně teoretický pojem anglického malíře konce 17. století Williama Hogharta, který došel k závěru, že linií, reprezentující ideál krásy, je hadovitě zatočená vlnovka. S touto křivkou si Hollinghurstův román hraje v několika rovinách. Hlavní hrdina ji například nalézá při hlazení zad a svůdného pozadí svého milence... Eseje v širokých souvislostech nabízí Evropa a umění (2005) Jindřicha Chalupeckého. Gilles Lipovetsky v knize Éra prázdnoty (Česky 2008) nahlíží v několika úvahách na člověka konzumujícího svou vlastní existenci – prostřednictvím médií a všemožných zábav. Hovoří se zde o druhé fázi konzumní společnosti, již ne hot, ale cool. Píše se o konci uctívání american way of life, velkých hollywoodských hvězd a snů; o konci beatnické revolty a skandálech avantgard. Vše, zdá se, ustoupilo postmoderní kultuře… A kapitola o neonarcismu je zrcadlem v nadživotní velikosti! Ošíval jsem se. Autor ke svým tématům nezaujímá žádný předem vyhraněný morální postoj.

První souborná výstava Václava Boštíka (1913 – 2005), připravená na základě průzkumu jeho rozsáhlé umělecké a písemné pozůstalosti, byla k vidění v sálech Městské knihovny, které údajně Boštík považoval za nejkrásnější galerijní prostor v Praze a vždycky v nich chtěl vystavovat. Zpřístupněna byla všechna autorova období od druhé poloviny třicátých let do druhé poloviny devadesátých let. Výstava Adrieny Šimotové v Památníku Leoše Janáčka v Brně byla sice komorní, jinak ale velkou příležitostí k setkání se současnou tvorbou této výtvarnice.

V jednom z dopisů mi Pavel Petr naléhavě psal: „Neudělej - prosím Tě - za žádnou cenu tu chybu, že bys do Vídně nejel. Nečekal jsem to. Věděl jsem, že výstava bude zásadní a výjimečnou, ale po několika krocích v Albertině jsem byl přímo účasten zázraku. Michelangelo.“ Jen pro rozšíření bych rád dodal, že v dalším křídle této budovy byla mistrovsky instalována výstava Pablo Picassa: Frieden und Freiheit. Šumperk jsem sice opustil, ale v pravidelných návratech nikdy neopomenu navštívit Galerii Jiřího Jílka, svoji „domovskou“ galerii, která mě každým rokem utvrzuje o nadčasovosti...

K hudbě jsem toho v průběhu roku napsal dost. Zde tedy, s malým dovětkem, nabízím stručný seznam toho, co mě zaujalo:

Antony & The Johnsons: Swanlights

Arcade Fire: Suburbs

Dirty Projectors and Bjork: Mount Wittenberg Orca

The Drums: The Drums

Cee Lo Green: The Lady Killer

CocoRosie: Grey Oceans

James: The Night Before EP

James: The Morning After EP

Marc Almond: Varieté

The National: High Violet

The ORB feat. David Gilmour: Metallic Spheres

Owen Pallett: Heartland

The Radio Dept.: Clinging To A Scheme

Secret Knives: Affection

Sparklehorse: Dark Night Of The Soul

These New Puritans: Hidden

Bezkonkurenčně nejlepší track v letošním roce zní „Cards To Your Heart“ z celkem slušné desky Black Light Groove Armady. Skladba začíná drsným syntezátorem, rapem, přebuzenou basou a beatem s typicky osmdesátkovým leskem. Barva hlasu v refrénu připomene Rolanda Orzabala z Tears For Fears, což mi v první chvíli přišlo jako úplně ulítlé a nedalo mi nevyhledat si detaily… Slyšet Australana Nicka Littlemorea, křičícího hymnický refrén „Don't play your cards to your heart now“ do patové situace dnešního světa, je naprosto odzbrojující. Sestupná tendence a střední tempo strhává srdce z hrudi. Kdo nikdy neslyšel o Littlemorovi z Empire Of The Sun, ten ať se alespoň pokusí něco se o této australské partě dozvědět, oni za to stojí…