DADA

“Umění je mrtvo. Ať žije dada!“

Za zvuků probouzejícího se industriálu se jevil svět nadějně. Sliboval morálku a spravedlnost. Místo toho však přišla první světová válka a veškeré naděje byly pohřbeny v sutinách. Člověk, jenž tomu všemu chtěl nějakým způsobem porozumět, se nesměl spoléhat na principy, které tento stav zapříčinily. Vzdálen veškeré politické logice si musel objevit vlastní svět s vlastní morálkou, vlastní spravedlností a vlastním chrámem – Cabaret Voltair. A právě v této - válkou zmítané - době se v Zürichu objevuje vzrůstem malý člověk, spíše Anděl s krásným jménem Hans Arp – zvěstující: „Slovo nalezl 6. února 1916 v šest hodin večer Tristan Tzara“ …vzniká DADA, čisté jako panenský mikrob, od počátku neuchopitelné a provždy nedefinovatelné hnutí, které po svém reagovalo na okolní svět. Tristan Tzara, Max Ernst, Hans Arp, Marcel Duchamp, Alberto Giacometti, Kurt Schwitters a mnozí další básníci, výtvarníci a hudebníci se ve svém tvůrčím procesu většinou zřekli obvykle zažitého vnímání umění, respektive poezie (psané, vizuální, hudební), neboť zesurověním světa ztratila svůj obsah. Duchamp vystavuje své první „nalezené objekty“. Joan Miró kreslí akvarely naivní dětskou rukou ve snaze utopit v nich veškerou svoji dospělost. Giacometti utváří jakoby nahrubo nahozené figury, vyzáblé tak, že sotva tvoří stín. Hugo Ball rezignuje na běžně chápaná slova v poezii a tvoří jakési zvukotexty: „Gadji, beri bimba,/ glandiri lauli iloni cadori/ gadjama bim beri glassala…“, které v důsledku doby znamenají totéž, co slova konkrétní…

LES CHANTS DE LA MI-MOR, aneb hudba & dada

Dada se neomezuje pouze na vizuální a literární umění (třebaže tyto formy jsou prvotní!), jeho vliv zasahuje i do zvuku a hudby. Nalézt hudebníky, které je možno vnímat jako dadaisty, je ale obtížné. Hudebníci sice byli ochotni ztotožnit se s konkrétním uměleckým hnutím, ale jen okrajově, a jejich počet byl velmi omezený, významem však nezanedbatelný. Hugo Ball znovuobjevil sílu přirozeně tradičního zpěvu černochů a africkou hudbu, což signalizovalo návrat k přírodě a naivnímu „primitivismu“. Několik skladeb Hanse Heussera bylo zakomponováno přímo do literárních děl dadaistů a jeho kompozice pro harmonium často rámovaly řadu dadaistických představení. Periferně byla do hnutí zapojena také skupina Les Six, která své hudební kreace prováděla přímo na setkáních. Důležitým hudebníkem byl Albert Savinio (mladší bratr Giorgia de Chirica). V roce 1914 založil skupinu Sincerismo, opustil polyfonii a harmonii a kladl silnější důraz na rytmus a disonance. Téhož roku vytvořil dramatickou báseň Les Chants de la Mi-Mort, která mimo jiné obsahuje jakési „klavírní kresby“ – struktura skladeb byla skutečně založena na konkrétních kresbách, které potom sloužily jako partitura, podle níž se hrálo. Les Chants de la Mi-Mort je jedno z prvních koncepčně chápaných děl, jejichž tématem je spánek – poloviční smrt. Tato báseň je považována za základ surrealistického hnutí, v důsledku čehož je Salvinio korunován na jednoho z prvních surrealistů. Pozoruhodný je také Erik Satie, řečený Satierik, který se ve svých drobných skladbách Gymnopédies pokusil o komponování hudby z více stran, jinak řečeno – jeho skladby je možné poslouchat z několika úhlů, čímž docílil jakéhosi zvukového zhmotnění, plastičnosti, dnes tolik využívané a zneužívané. Ne nadarmo se o Satiem hovoří jako o největším modernistovi, na nějž navázali v padesátých letech minimalisté v čele s Johnem Cagem. Zařazení zvuku do hudebního díla, podobně jako začlenění „nalezených objektů“ do výtvarného díla, mělo silný vliv nejen na vývoj hudby, ale především na rozvoj elektronické hudby - s dozvuky až do současnosti (Aphex Twin).

   

CITACE

„Mám rád slovo věřit. Vůbec, když se říká „já vím“, nevíme nic, ale věříme. Věřím,že umění je jediný způsob aktivity, kterou se člověk projevuje jako opravdový jedinec. Jedině jeho prostřednictvím je možno překročit stadium zvířat, protože umění je brána do krajin, kde nevládne ani čas, ani prostor. Žít znamená věřit, já v to alespoň věřím.“

„Naschvál a při plném vědomí převracet stoly vzhůru nohama.“

„Dada je použitelné na vše, a přesto samo je ničím, je bodem, kdy se ano a ne a všechny protiklady navzájem setkávají – ne slavnostně na zámcích lidských filosofů, nýbrž docela obyčejně na nárožích jako psi a kobylky“

„Dada je.“

„Roku 1913 jsem měl ten šťastný nápad, namontovat na kuchyňskou stoličku kolo velocipedu a dívat se, jak se točí. Asi 1915 mě napadlo slovo ready-made jako označení tohoto druhu manifestace. Volba těchto ready-mades nebyla nikdy diktována estetickými pocity libosti. Stávaly se uměleckými díly tím, že jsem je tak pojmenoval.“

Jacques Vaché ve svém životě, který je možno chápat jako jediné autentické „umělecké dílo“, šel ve svém totálním postoji a totální nezávislosti vědomí do všech důsledků až po tu nejzazší mez. Jeho poslední „uměleckou manifestací“ byla sebevražda ve dvaceti třech letech. „Umřu, až budu chtít umřít“ napsal nedlouho před svou smrtí, „ale potom umřu ještě s někým. Umřít sám je nudné, dávám přednost smrti společně s některým z mých nejlepších přátel.“ Jacques Vachého skutečně nalezli mrtvého s jedním z jeho blízkých přátel. Leželi vedle sebe. Vypili najednou stejný jed.…

„Vrchní Dada“ Baader vystavěl zase obrovské lešení z nejrůznějších materiálů, ze dřeva, z papíru, lahví, kovu apod., které nazval „Velké plasto-dio-dada-drama“
…
Raoul Hausmann vzpomíná, jak na svých turné přidával tanec sixty-one-step, pokud bylo obecenstvo příliš bujné a příliš se bouřilo. Po tomto tanci se publikum obvykle opět ztišilo a sledovalo „program“ dál. Tak tomu bylo např. v roce 1920 na Plodinové burse v Praze.
…
První manifestace v Čechách se konala 26. února 1920 na scéně v Teplicích-Šanově. Baader, Huelsenbeck a Hausmann zde po cestě z Lipska uspořádali manifestaci před „tlačenicí imbecilů a zvědavců“. Odtud se rozjeli do Prahy. Manifestace v Praze se měla uskutečnit 1. března 1920 na Plodinové burze v Praze, kde bylo 2 500 volných míst. Všichni tři byli ohrožováni ze všech stran. Jak od Čechů, tak od místních Němců. „Češi nás chtěli ztlouci, protože jsme naneštěstí byli Němci,“ cituje Hausmann z Huelsenbeckových vzpomínek „En avant dada“. „Noviny spustily monstrózní propagandu proti dada již několik týdnů před naším příjezdem do Prahy. Přesto se v ulicích shromáždily houfy lidí, křičíce za námi do rytmu: dada, dada...
…
V příštím roce, v září 1921, uspořádali Schwitters s Hausmannem v rámci svého turné dva večery Antidada a Merz v Praze. Recitovalo se Schwittersovo La grande Révolution á Revon a Schwittersova báseň, složená jen ze slova Cigarren. Pak Hausmann zazpíval svůj fonetický text Kperioum a text fmsbwté. Schwitters zde ještě před pražským publikem recitoval svou proslulou Anna Blume a Abecedu pozpátku. I tentokrát měla manifestace dadaistů velký úspěch. Z Prahy se, ještě s Hannah Hoechovou, vraceli přes Lovosice, kde zůstali tři dny. Připomínám to zde proto, protože právě v Lovosicích začal Schwitters psát svou „Prasonátu“.

„Kdyby Homér nebyl starý vůl, sotva by mohl své verše recitovat stoje.“

„Podívejte se na mne dobře.
Jsem blbec, jsem taškář, jsem kuřák.
Podívejte se na mne dobře.
Jsem ošklivý, malý, jsem nudný.
Jsem jako vy všichni.

Tak by počal svou přednášku T. Tzara a tak by vůbec měla počít každá přednáška. Květiny jsou vražděny latinskými jmény a barevný kakadu, který sluje Dada, musí být oškubán, aby mimo veselá dobrodružství a překvapení, která nám přináší, bylo nalezeno ono podstatné, co jej nutilo ku křiku, smíchu, k celému tomu cirku slov, nadávek, lyrismu, jimiž se honosí“.

„Erotický básník je věčný masturbant ... je to platonik větřící čubku. Zpívá o princeznách a jde za první děvkou ...“
…
„Na počátku byl nesmysl, nesmysl byl u slova a slovo bylo nesmysl. Kdo to pochopí, porozumí dadaismu. Dadaismus je chaotický jako každý, kdo ví mnoho. Odporuje-li si, je tím vinna jenom řeč. Lidé mají rádi nejen tlusté holky, ale i tlusté myšlenky. Dadaisté ne. Dada je zlomyslné, kdo není zlomyslný, nemá ducha, nemá fantazii ... Dada je bezuzdné, v tom je krása, každá bezměrnost je krásná a běda umění, které se měří nějakou měrou...“

„Rozkoš je jediný švindl, kterému přeji trvání. Lýtka jsou kapitálem. Platonik je ten, kdo nemůže, nebo nešika, který nemá odvahy. Oba jsou trapní. Morálka je slabostí mozku (Rimbaud). Morálka je obchod ... Dada plije na morálku ... Kdo nemá, nač by byl hrd, je hrd na svou mravnost (Klíma) ... Ctnost je často impotencí. Mluvení o ethice je podvod ...

   

„Dvacet tři manifestů hnutí Dada“

Tyto manifesty byly čteny: v Salónu nezávislých (Grand Palais des Champs Elysees) 5. února 1920; v Klubu du Faubourg, 6. rue de Puteaux, 7. února 1920; na Lidové universitě ve Faubourgu Saint-Antoine, 19. února 1920. Pořadí, v němž jsou publikovány, bylo stanoveno losem.

   

Manifest Dada

Už žádní malíři, už žádní spisovatelé, už žádní hudebníci, už žádní sochaři, už žádné náboženství, už žádní republikáni, už žádní royalisté, už žádní imperialisté, už žádní anarchisté, už žádní socialisté, už žádní bolševici, už žádní politikové, už žádní proletáři, už žádní demokraté, už žádná buržoazie, už žádná aristokracie, už žádná armáda, už žádná policie, už žádná vlast, už bylo všech těch nesmyslů dost, už nic, už nic, nic, nic, nic, nic.

Doufáme, že vznikne něco nového z toho, co už nechceme, něco méně shnilého, méně sobeckého, méně materialistického, méně tupého, méně zoufale groteskního.

Ať žijí konkubíny a kon-kubisté. Všichni zastánci hnutí Dana jsou prezidenti.

   

Tristan Tzara:

Dobře se na mě podívejte!
Jsem hlupák, jsem žertéř, jsem klaun.
Dobře se na mě podívejte!
Jsem ošklivý, můj obličej je bez výrazu, jsem mrňous.
Jsem jako vy všichni! 1
…
DADA navrhuje 2 řešení:
UŽ SE NEDÍVAT
UŽ NIC NEŘÍKAT 2
Už se nedívej.
Už nic neříkej.
Protože já, chameleon měnící nasáté výhodné postoje – mnohobarevné názory vhodné pro všechny situace, velikosti a ceny – já vždycky dělám pravý opak toho, co radím ostatním.3

Na něco jsem zapomněl:
Kde? Kdy? Jak?


Tím myslím:
ventilátor chladných příkladů bude sloužit křehkému hadu kavalkády a já jsem nikdy neměl to potěšení vidět tě „moje drahé“ tuhé ucho vyjde samo ze sebe z obálky jako veškeré námořní vybavení a výrobky firmy Aa a spol. například žvýkačka a psi mají modré oči, piji heřmánek, oni pijí vítr, DADA představuje nové perspektivy, lidé si sedají na rohy stolů a sklouzávají maličko doprava a doleva, proto mám na Dada zlost, lidé by všude měli vyžadovat zákaz D, jezte trochu A, leštěte se zubní pastou Aa, oblékejte se do šatů Aa. Aa je kapesník, pohlavní úd se vysmrká a pak rychle scvrkne – v gumě – nehlučně, nepotřebuje manifesty ani adresář, nabízí 25% slevu, oblékejte se do šatů Aa má modré oči.

1 Chtěl jsem se trochu předvést.
2 Už žádné manifesty
3 Někdy

   

Vývoj Dada
Člověk má velkou úctu před jazykem a kultem myšlení: kdykoli otevře ústa, vidíte jazyk pod skleněným poklopem a naftalínové kuličky mozku zamoří vzduch svým pachem.
Pro nás je všechno příležitost k zábavě. Kdykoli se smějeme, vyprazdňujeme se a odevzdáváme se větru, který třese dveřmi a okny, noc větru nás naplňuje.
Vítr. Ti, kteří přišli před námi, jsou umělci. Ostatní jsou ďáblové. Dejme ďáblům co proto, pojďme – a idiot s námi – tam, by měla být hlava a ruka.
Potřebujeme bavit. Jsme rozhodnuti zůstat přesně takovými, jakými jsme nebo budeme. Potřebujeme svobodné a prázdné tělo, potřebujeme se smát a nepotřebujeme nic.

Rozkoše Dada
Dada si dopřává stejné rozkoše jako všichni. Princip slasti Dada je vidět se v ostatních. Dada podněcuje smích, zvědavost nebo zlost. Protože toto jsou tři nejpříjemnější pocity, je Dada šťastné.
Dada je nejšťastnější, když se mu lidé spontánně smějí. Protože Umění a Umělci jsou velice vážné vynálezy, zejména pokud mají kořeny v komedii, chodí lidé do divadla na komedie, když se chtějí smát. Ne na nás. My nebereme nic vážně. Lidé se nám smějí, jen když se nám chtějí posmívat. Dada je velmi šťastné.
Dada také rádo hází kamínky do vody, ne aby vidělo, co se stane, ale protože se rádo pošetile dívá na vlnky. Rybáři nemají Dada rádi.
Dada rádo zvoní na domovní zvonky, škrtá zápalky a připaluje lidem vlasy a vousy. Dává hořčici do pohárů, moč do křtitelnic a margarin do tub s malířskou barvou.
Zná vás a zná ty, kteří vás vedou. Vy se mu líbíte, oni ne. S vámi může být legrace. Vy si pravděpodobně užíváte života. Přesto máte pár zlozvyků. Jste příliš zamilovaní do toho, co vás naučili milovat. Hřbitovy, melancholii, tragickou lásku, benátské gondoly. Křičíte na Měsíc. Věříte v umění a vážíte si Umělců.
Mohli byste se snadno stát přáteli Dada – stačilo by zbořit všechny své titěrné zámky z karet a získat zpět každý atom své svobody. Nevěřte vůdcům. Vykořisťují vaši prostomyslnou důvěru ve falešné a slavné, kteří vás vodí za nos a myslí je na své vlastní blaho.
Jestli se vám někdy podaří dát se dohromady, Dada zacvaká čelistmi na znamení přátelství. Ale jestli se zbavíte vší, jen abyste udělali místo blechám, Dada zakročí se svým vlastním insekticidem.
Dada je velmi šťastné.

Dada je americké
DADA je americké, DADA je ruské, DADA je španělské, DADA je švýcarské, DADA je německé, DADA je francouzské, belgické, norské, švédské, monacké. Každý, kdo žije bez systému, kdo v muzeích vidí jen parketovou podlahu, je DADA: stěny muzeí jsou krchov nebo kakající figurka, nikdy nebudou dada. Životnost opravdového umění Dada by měla být přesně 6 hodin.
Já, Walter Conrad Arensberg, americký básník, tímto prohlašuji, že jsem proti Dada, protože jen tak se mohu být v dada, v dada, v dada, v dada, v dada, v dada.
Hurá, hurá, hurá. Ať žije Dada.

Zeměpis Dada
Historické anekdoty nejsou kdovíjak důležité. Nelze přesně stanovit, kdy a kde se DADA zrodilo. Samo jméno, které je navíc zcela záhadné, prostě napadlo někoho z nás.
Kubismus byl malířský styl. Futurismus bylo politické hnutí: DADA je stav mysli. Jakékoli srovnání je nezbytně buď hloupé, nebo domýšlivé.
Svobodomyslnost v otázkách víry není jako náboženství. Dada je svobodomyslnost v umění.
Dokud budou ve školách z donucení odříkávány modlitby pod maskou návštěv muzeí a slohových cvičení, budeme se bouřit proti despotismu a narušovat jejich obřady.
DADA se neoddává ničemu, ani lásce, ani práci. Neumí si představit, že by člověk měl po své existenci na této zemi zanechat nějakou stopu.
DADA uznává pouze instinkty, zásadně zavrhuje vysvětlování. Podle Dada bychom se neměli nijak omezovat. Pryč se všemi předsudky, morálkou a vkusem: zbavme se jich jednou provždy.