Xiu Xiu

Strč prst skrz krk a všechno bude jako dřív
aneb Hudební bulimie

Xiu Xiu je parta kolem Jamieho Stewarta, jediného stálého člena, pocházejícího z Ameriky a popírajícího celý hudební americký kontext. Od designu obalů svých desek, přes témata v písních, až po charakter samotné hudby. Ostatně vztah Jamieho Stewarta k Evropě byl přiznaný už na EP Fag Patrol (2003), kde se po svém pokusil o adaptaci písně Asleep kultovních The Smiths. Vlastně by se dalo říci, že celý non-konformní styl Xiu Xiu je postaven na zvuku, který odráží vlivy Joy Division, The Cure a dalších ikon britské post-punkové éry.

Poslech hudby Xiu Xiu je zážitek emocionálně vyčerpávající. Na svých deskách prozkoumávají veškeré neurózy světa. Pod povrchem pop chytlavosti se řeší závažná témata jako hladomor, sebevraždy, sexualita – zneužívání heterosexisticky založenou společností, AIDS… Na počátku tisíciletí se radikálně postavili proti všemu mainstreamově přijatelnému a bylo zajímavé s každým dalším albem sledovat, kam až budou ochotni zajít. O prvních deskách by se vlastně dalo spíše mluvit jako o nápaditém hudebním designu. Rytmus se rozpadá a místy mizí v chaosu ruchů, melodii střídá kakofonie a ruchy zase čistý akustický zvuk. Introvertně nejistý hlas a akusticky znějící pasáže střídají extrovertní elektronické beaty, infantilní zvuky a texty mizí za horizontem decibelů. Xiu Xiu dovedou být bestiálně hororoví. Jejich hudba, navíc ve spojení s obrazem, je velice sugestivní, pro citlivější téměř nestravitelná. Konkrétně ke klipu Dear God, I Hate Myself jsem po různých zvěstech dosud nenašel odvahu… Vše neustále balancuje mezi dvěma extrémy. Tento balanc se ale od avantgardního debutu z roku 2002 stále více přiklání k popové přímočarosti, kterou bylo možné dosud nejvýrazněji vypozorovat na albu Woman As Lovers z roku 2008, kde třeba svým typickým způsobem přepracovali (nebo zparodovali?!) hit Davida Bowieho a Freddie Mercuryho Under Preasure - tento duet si Stewart vystřihne s Richardem Girou.

Xiu Xiu na aktuální desce Dear God, I Hate Myself svoji přitažlivou anarchii maximálně krotí a salutují popu s takovou jasností, až člověka napadá, zda se nejedná o ironii na druhou. Kritika tento postoj víceméně strhala, já se bavím. Za melodický náboj v Chocolate Makes You Happy nebo This Too Shall Pass Away (For Freddy) by se nemuselo stydět ani duo Bell & Clark, respektive Erasure. Zazní i čistě akustický folk v tradicionálu Cumberland Gap nebo glam popový třpyt v úvodní Gray Death. V Chocolate Makes You Happy se řeší bulimie. House Sparrow odkazuje na Richarda Chasea, brutálního sériového vraha šesti lidí ze Sacramenta. Ve Falkland Rd se zpívá o prodeji nezletilých dívek z Nepálu do Indie, údajně jsou v písni citovány části slov zneužívaných dívek. Ve starších skladbách jako například Dr Troll se řeší sexuální nejednoznačnost teenagera, v Hives Hives za kvílení syntezátorů se zkresleným hlasem, čelíme obludným emocím, vyplívajícím z AIDS.

Faktem je, že aktuální deska Dear God, I Hate Myself (2010) nemá výdrž. Po měsíci intenzivního poslechu ji odložíte a raději sáhnete po starších nahrávkách, na nichž Xiu Xiu radikálněji ilustrují, jak účinně může být použit zvuk ke zmírnění bolesti.