Na počátku stál Roland System – 100

part II.

Duran Duran

Birminghamská trojka byla vždy úzce propojena s módou a vizualitou. Dotvářela ostrý a elegantní obraz sebe samých; ten jim ostatně svého času vynesl nálepku “nejkrásnější chlapci v popu”. Jako první dokonale využili platformu MTV, neboť pochopili, že k nesmrtelnosti vlastního obrazu v klipech je třeba profesionálního režiséra. Inovačním způsobem a také jako jedni z prvních využívali na svých stadionových show videotechnologie. Za vše hovoří i povzdech Andy Warhola v jednom rozhovoru pro The Face Magazine z osmdesátých let: "I love him. I worship him. I masturbate to Duran Duran videos". Debutovali v roce 1981 singlem Girls On Film. Osobně mám opět nejraději první tři desky. Duran Duran (1981), Rio (1982) a Seven and the Ragged Tiger (1983). V devadesátých letech jsem je “opustil” a to nejen proto, že jejich album z roku 1995 – Thank You bylo kritikou pasováno na jeden z nejhorších počinů sezóny. Dlouho jsem hledal chuť nebo spíš odvahu pustit si něco novějšího, maje na paměti případ OMD, ale i jiných… Zkrátka - noví Duran Duran jsou překvapivě povedení. Deska All You Need Is Now (2011) je nabitá typicky duranovskou energií. Boys On Film jakoby nestárli.

Bryan Ferry

Angličan Bryan Ferry (1945) se čtyřicet let drží svého typického zvuku a je stále stejně svůdný. Dokazuje to aktuálním albem Olympia (2010), které klidně mohlo vyjít před čtyřiceti lety, kdy Bryan Ferry spoluzakládal Roxy Music s Brianem Enem. Ten po třech albech v sedmdesátých letech odchází a Ferry paralelně s Roxy Music nahrává od roku 1973 sólově. Eno potom spolupracuje na jeho albech od devadesátých let do dneška. Bryan Ferry je tak osobitý v přístupu k hudbě, že je těžké jej s kýmkoli srovnávat. Zůstává neochvějně svůj, a to i přes řadu kolaborací se současnými hudebníky – Groove Armadou nebo Johnny Greenwoodem z Radiohead.

Olympia je další dobrá deska, z které nečpí snaha být za každou cenu aktuální. Příkladem může být třeba píseň Shameless, která původně vyšla na albu Black Light Groove Armady, a Ferry jí propůjčil svůj hlas. V mixu Groove Armady to je repetitivní track, asketicky vystavěný na ploše jediného tónu. Ferry si v něm udržuje svůj typicky elegantní projev, akord syntezátoru a ostrý beat tvoří prostorovou mantru a jdou drsně a zcela nekompromisně proti jeho klidnému a jakoby nezúčastněnému projevu, tvořícímu v důsledku dokonale fungující kontrapunkt. Na Olympii je tato píseň uměřenější a učesanější, což jí podle mého názoru dost ublížilo. Ale uvádím to jen jako důkaz sebejistého postoje Angličana, kterému už dnes může být každá vlna ukradená.