Tori Amos ve svém těle?

Tori Amos (1963) jsem poznal deskou Under the Pink (1994) někdy v devadesátých letech. Potom jsem se vrátil k debutu Little Earthquakes (1992) a platonicky zamilován jsem čekal na třetí desku. Tou bylo album Boys for Pele (1996), pro mě dodnes nepřekonané, jedna z výjimečných desek deváté dekády. Čtvrtá From the Choirgirl Hotel (1998) ji ukázala jako autorku, která se dokáže obklopit skvělou kapelou a neztratit se v jejím zvuku. Zajímavý byl koncept šesté řadové desky Strange Little Girls (2001), na niž nazpívala písně předtím interpretované výhradně muži – ostatně svými covery je na koncertech proslulá (Smells Like Teen Spirit, Karma Police, Losing My Religion, Common People…) – výsledek na desce Strange Little Girls je ale spíše rozpačitý, nicméně slyšet Enjoy The Silence v ženském převleku je obskurní zážitek. Převleky se Tori Amos daří dokonale. A možná je to útěk odněkud někam, prožila si docela šílené dospívání… Svědčí o tom texty a podmanivě znějící písně s dívčími jmény do nichž se projektuje: "Yes, Anastasia", "Marianne", "Jackie's Strength“, "Josephine", "Ophelia". Na deváté studiové desce American Doll Posse (2007) se po vzoru řecké mytologie dokonce „převtěluje“ do pěti dívek: Isabel, Clyde, Pip, Tori a Santa. A každá z nich má na desce svůj prostor.

Novou - dvanáctou desku Night Of Hunters vydala Tori Amos na labelu Deutsche Grammophon Records, což je vydavatelství zabývající se výhradně vážnou hudbou. Už jen tento fakt vede k bdělosti s ostražitostí. Pokaždé, když se pop snaží „povýšit“ do sfér klasiky, narazí. Výsledku jsem se tedy obával, v obavě mě utvrzoval i sentimentálně ufňukaný klip k prvnímu singlu Carry a příšerný obal desky. Nad zahraničními recenzemi jsem kroutil hlavou, když jsem se dočetl o přirovnávání ke klasickým písňovým cyklům. Srovnávat Night Of Hunters s opusy Schubertovými či Schumannovými je opravdu odvážné, ne-li nesmyslné. Tori Amos vychází v prvé řadě z popu, deska Night Of Hunters je sice inspirována motivy z klasické hudby, znějí zde variace na hudební témata Bacha, Chopina, Debussyho, Mussorgského, Scarlattiho, Granadose, Satieho a Schuberta. Ale neukazuje snad tento „high lights“ výběr jasný popový přístup? To, že se na desce objevuje pár smyčců, dřev a žesťů, ještě z nahrávky nedělá „klasickou“ hudbu. Dokonce bych mohl jmenovat řadu jiných písní z jiných desek Tori Amos, které by se do tohoto cyklu hudebně hodily a nebyly zamýšleny jako „vážné“. Paradoxem je údiv nad tím, že deska je nahrána výhradně pomocí akustických nástrojů a je postavena na zpěvu a klasickém zvuku piána. Jako by to ale mělo být něco víc a ne grunt, na němž by měl každý hudebník stavět.

Tori Amos je zkušená a rockem otřískaná harcovnice (v roce 1986 burácela v kapele Y Kant Tori Read), než aby sklouzla do srdceryvných projevů typu Brightman & Bocelli. Nic takového se naštěstí na Night Of Hunters nekoná. Přesnější by bylo postavit Tori Amos vedle Stinga, jehož remaky Johna Dowlanda na desce If On A Winters Night byly docela zdařilým počinem zavánějícím právě onou klasikou. Nepřeslechnutelní jsou na desce její dcera Natashya Hawley, neteř Kelsey Dobyns a galerie zajímavých hostů z předních orchestrů. To, že má Night Of Hunters téměř osmdesát minut a těsně před závěrem si ještě dovolí vystřihnout jednu instrumentálku, aniž by ztrácela dech, je z hlediska dnešní doby výkon opravdu ojedinělý.

Přes všechny mé předsudky, vyplývající z tendencí, jež se stále snaží klasickou hudbu povyšovat nad dobrou hudbu populární, mě deska Night Of Hunters přesvědčila o neobyčejné kráse, kterou stále ukrývá „obyčejná“ píseň s piánem.