Pustit štafle do rytmu

aneb Ohlédnutí za rokem 2011

Nic asi nezamává s člověkem víc, než narození dítěte do vlastní rodiny. Je to sice subjektivní pocit, který zasáhne pouze rodinný okruh, ale pocit v mnoha směrech svrchovaný a těžko popsatelný. Jsem strejda a to je největší událostí letošního roku! Nicméně těch zářezů na zápěstí, kvůli kterým jsem schopen vykrvácet, se sešlo mnohem víc.

Díky přímým přenosům z MET mi ještě stojí za to chodit do kina. Ruskou hudbu mám rád a Musorgského Kartinky a Borise Godunova obzvlášť. Přímý přenos jsem si tedy nemohl nechat ujít a byl to zážitek nevšední. Vidět zákulisí Metropolitní opery v New Yorku, rozhovory s účinkujícími, výtvarníky... Člověk má za tou šmejdivou kamerou pocit, že mnohdy odhaluje i to, co by nemusela. Alespoň je vidět, že kulisy z opačné strany jsou stejné jak v MET, tak v HDJ. Aura posvátnosti je tímto trochu zbořena, ale možná je to dobře. Na druhý přímý přenos (Glassovu Satyagrahu) jsem musel zajet do brněnské Reduty, protože v Jihlavě, jako snad v jediném krajském městě, přenosy zrušili, ale zase nám tady chystají vyhřívaný trávník za dvanáct milionů (to aby snad fotbalistům nenamrzly kule)!?

Děj minimalistické opery Philipa Glasse Satyagraha pojednává o významných momentech života Mahátmy Gándhího, duchovního a politického vůdce hnutí za nezávislost Indie. Opera je celá zpívaná v sanskrtu, v němž „satyagraha“ znamená „pravdivá síla“. Vizuální ohňostroj této Glassovy opery se vrátil na jeviště MET podruhé, a to v novém nastudování režiséra Phelma McDermotta, scénografa Juliana Crouche a dirigenta Dante Anzoliniho. Hudba Philipa Glasse je obecně harmonicky líbezná, o opeře Satyagraha to platí dvojnásob, sledovat ale tříhodinovou minimalistickou operu vyžaduje jistou zkušenost a samozřejmě i trpělivost; tomu může dopomoci právě výtvarná stránka, která v tomto případě byla velice nápaditá. Několikametrové loutky na jevišti, projekce textů, statisté tvořící z obyčejných věcí (noviny a lepicí pásky) vše, co bylo třeba k vyjádření složité struktury textu. Vynikající hudební nastudování a pěvecké výkony jen podtrhovaly zážitek. Příjemným bonusem byl rozhovor s Philipem Glassem.

Abych tolik nekřivdil kinematografii... Vidět film Sbohem, má konkubíno, byť jen z počítače, je zážitek nevšední. Pekingská opera zde není vylíčena jenom jako místo tvrdé dřiny, kde budoucí herce „trénují“ nebezpeční násilníci, ale zároveň je ztvárňování ženských postav mužskými herci spojeno (implicitně i explicitně) s homosexualitou. Rozpad tradičních čínských hodnot vede ke krizi identity, která má zdrcující následky. Nepřekvapí tak, že Jackie Chan, ačkoliv sám herec s výchovou v Pekingské opeře, odmítl hlavní roli z důvodu možného narušení svého chlapského image..., jak jsem se někde později dočetl.

V hlavě mi z letošního roku výrazněji utkvělo Divadlo Komedie. Handkeho Spílání publiku, uváděné loni v rámci sezóny nazvané Rakouská, a s podtitulem Analýza rozkladu, je jistě hereckou očistou a silné kafe pro ty diváky, kteří si chtějí u divadla „odpočinout“. Pár skalních fanoušků HDJ by tím mělo projít povinně. Vynikající byli také klicperovští Světáci v Morávkově režii, který tuto pohodlnou televizní klasiku povýšil tím, že ji postavil do střetu s osmašedesátým rokem, do éry Golden Kids a „případu“ Kubišová, do zákazu jejího veřejného vystupování, k podepsání charty 77 a podepsání anticharty paní Helenou V. Závěr je sice trochu zdlouhavý, protože děj se posouvá až do současnosti, ale to má své opodstatnění. Když byla Kubišová v závěru hry ohledně jakési nesmyslné kauzy, která nedávno proběhla tiskem, soudem donucena omluvit se Vondráčkové, hořká příchuť absurdity nabyla vrchu! Václav Neckář ve vtipně přihřátém podání Davida Smečky byl skutečně okouzlující. Postava, na kterou se nezapomíná.

Výtvarný region jsem vnímal spíše prostřednictvím katalogů. Dílo Dezidera Thóta vyšlo v nádherně zpracované verzi Monogramista TD. V Brně jsem pak ještě navštívil jeho… „príbehy s otvoreným koncom, ľahko uchopiteľné sugestívne metafory a zároveň hravé intelektuálne provokácie“, a to v Muzeu Leoše Janáčka pod názvem Partitury. Výstava Lubomíra Janečky v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku byla potvrzením jistoty. Nechci opomenout výstavu Jiřího Kuběny na Bítově. Tam jsem prvně viděl jeho autorské deníky. Tam jsem se také naposledy viděl s Martinem Jirousem. Později jsem se soustředil na své práce v projektu Fragile.

V reedici vyšel Josef Topol, jehož knížka Básní je možná tím nejpřesvědčivějším, co jsem letos četl. V jednom zapadlém městečku na Hané jsem objevil také kompletního Richarda Weinera. Nahlížím v průběhu roku do kapitol Soustředných kruhů Věry Linhartové. V kapitole Sobě a bližním přemítá nad poezií tímto způsobem: „U počátku poezie je úžas, který postupuje od obdivu až k děsu, bez přechodu. Řeč vzniká v prasklině, která mě odděluje od mlčenlivého vesmíru, nabídnutého zároveň jako protějšek k mému pohledu…“ „…Básnický akt, završený čin, který můžeme jen konstatovat, nic víc. A jeho užitečnost? Základní i nulová. Základní – když myslíme na jeho univerzální ohlasy, nulová – jestliže ji chceme hledat ihned, v bezprostřední současnosti…“ Nebo: „Řeč je poslední vábidlo, paradox básníka. A i kdyby se jako člověk chtěl sám v sobě zapřít, básník v něm si nedokáže odříct, aby alespoň nevyslovil tuto touhu po sebezapření…“ Věty, záchytné body, jež mě drží nad propastí prohlubující se marnosti.

Fascinuje mě bílá knížka Johna Cagea. Je to úchvatný traktát z oblasti umění, záměrně se vyhýbám spojení konkrétní hudba, s níž je Cage spjat nejvíce. Jedná se o typograficko-filozoficko-hudební experiment na pomezí mykologie, ekologie a stojící - typicky cageovsky - mimo veškeré kategorie. Zdánlivě nesourodě bych na Johna Cagea navázal Martinem Hilským, jehož jsem pozval do Divadelního klubu, aby povídal o svých překladech Shakespeara. Martin Hilský se v jedné rozvětvené odpovědi, na znamenité otázky Zdeňka Stejskala, zmínil právě o Johnu Cageovi a jeho hudební performanci, které byl účasten někdy v šedesátých letech, přičemž jeho úkolem bylo pustit štafle přesně do rytmu jakéhosi Cageova díla.

Vzdálenou podobnost nabízí KLF Manuál s podtitulem Jak se dostat na vrchol hitparády Jimmy Cautyho a Billa Drummonda, kde je krok za krokem popsána cesta, jak bez peněz, talentu a zkušeností dosáhnout vrcholné příčky hitparády. Manuál byl možná původně myšlen jako žert, ale poté, co se jim roku 1989 řídil rakouský disko-projekt Edelweiss a uvedl jej do praxe hitem Bring Me Edelweis, zrodila se legenda. Singlu se totiž prodalo pět milionů kopií… Cauty a Drummond jsou pozoruhodní „aktivisté“ za absolutní nezávislost v umění. Například v roce 1992 měla jejich kapela The KLF vystoupit v přímém přenosu předávání Brit Awards a přednést svůj hit 3 A. M. Eternal. K naprostému zděšení všech tuto skladbu zahráli s grindcoreovou skupinou Extreme Noise Terror, která na pódiu rozpoutala peklo. Po odehrání songu sebral Drummond samopal a vypálil do publika celý zásobník slepých nábojů. Načež se ozvalo hlášení „KLF právě opustili hudební průmysl“. Svět ale stále čekal, až se oba pánové uklidní a vydají nějaké další nahrávky. V hlavách obou muzikantů se tedy zrodil nápad, jak dát jasně najevo, že to s odchodem myslí vážně. Vybrali z banky zisky KLF – celý milion liber – a v srpnu 1994 je za přítomnosti novináře a kameramana spálili v krbu. Fanoušci definitivně pochopili… Spolupráce obou mužů skončila. Každý z nich se vydal jinou cestou. Cauty nedávno navrhl sérii poštovních známek s nejznámějšími masovými vrahy v Británii. Drummond píše knihy a pracuje na konceptuálních uměleckých projektech. Je například duchovním otcem akce Den bez hudby. KLF Manuál je k velké škodě dost mizerně přeložen.

Ženy můžete skutečně milovat pouze pokud na ně nenahlížíte eroticky. Je jich pár, které opravdu miluju. Onehdy jsem si postesknul při poslechu pozdních alb Talk Talk, že dlouho už nikdo nepřišel s tak soustředěnou hudbou, zároveň tichou a dynamickou. A je to tady: 50 Words For Snow od Kate Bush je přesně tím, čím může být pád sněhové vločky nebo záchvěv motýlího křídla… Naopak Biophilia Islanďanky Björk zní jako geologické delirium epických rozměrů. Bez stručného komentáře nemůže zůstat Seamus Murphy, který “ztvárnil” hudbu a doslova vyšperkoval obrazem už tak skvělou desku Let England Shake od PJ Harvey. A mojí poslední femme fatale je Tori Amos, která je chvílemi tak úchvatně patetická, ale zároveň tak skutečná, že mě v této souvislosti už několikrát vytanulo na mysl Valochovo haiku: „Snad je to vše příliš patetické / co tady píšu, / ale mám se kvůli tomu posrat?“

Pozoruhodné je sledovat pár samorostů za prehistorickými syntezátory, kteří si z osmdesátých let půjčují ty nejobskurnější hudební nápady a implantují je do současnosti. Že kultovní zvuky syntezátorů Roland 808, 303, 606 a 101 nemusí být jen trapnou parodií tehdejší doby, ukazují snad nejpřesvědčivěji dvě desky: Channel Pressure dua Ford & Lopatin a především We Must Become The Pitiless Censors of Ourselves Johna Mause, doktoranda filozofie, který přednáší na Havajské univerzitě a který tímto dílkem měří síly s jiným melancholikem své doby – Ianem Curtisem. Skvělou „kompilaci“ nabídli Azari & III., jejichž forma retra je pozoruhodným mixem taneční hudby a všeho dobrého, co dala někdejší neoficiální homosexuální kultura pozdějšímu hlavnímu proudu a kompilace v uvozovkách proto, že deska je téměř celá sestavená ze singlů, jež vycházely samostatně; v celku deska tedy – bohužel - příliš nefunguje.

„V té dávné době, v období mírně nevkusném,“ mi táta pustil vinyl Tenhle vítr jsem měl rád od Luboše Pospíšila, na němž spolupracoval s Otakarem Petřinou a textařem Ladislavem Kantorem. Psal se rok 1983 a já byl ještě dítě, nicméně si onu desku pouštím dodnes, pro mě osobně stěžejní dílo českého bigbítu. Luboše jsem viděl asi třikrát naživo. Snad proto, že pochází z Jeseníků, rád zajížděl do přilehlého Šumperka. Aktuální deska Chutnáš po cizím ovoci je velice příjemným překvapením s opět skvělými písňovými texty Pavla Šruta, Jana Sahary Hedla či Pepy Lábuse.

   

PS: Velice těžké bylo ke konci roku přijmout smrt Václava Havla. A snad ještě těžší sledovat pokrytectví všech politických šejdířů, kteří podporují úpadek kulturnosti národa snižováním dotací na kulturu, zdražováním knih, troskotáním nekomerčních divadel, stavěním nákupních center, rušením knihoven... a kteří se pak vyslovují a hlásí k odkazu Václava Havla…