Pet Shop Boys:
Dobře využitý formát

Formát b-stran singlů je vlastně docela vtipný přežitek. Na vinylech bylo nutné zaplnit druhou stranu desky, aby se zákazník necítil okraden. CD singly se ale neotáčejí a mají mnohem větší kapacitu. Nabízejí skvělý prostor pro raritní nahrávky, demo, mixy. Nejefektivněji tohoto formátu využívaly elektronické kapely v čele s Pet Shop Boys. Terminologie zase jednou přežívá technologii, jedná se zkrátka o b-sides… Pro řadu kapel by kolekce „druhých stran singlů“ mohla být dokonalým alibi. Pet Shop Boys jsou ale jiný formát a něco jako alibi nepotřebují. Logicky volnější prostor b-sides využívají často nápaditěji a svobodněji než na běžných řadových deskách. Dokonce mám pocit, že se z toho stal další povedený koncept. Podobně jako z projektu Disco.

Když odezněla jejich první vlna, počítáno od Please (1986) po Behaviour (1990), a jejich hudba se začala ředit, vykrádat a nasávat do sebe neautentické vlivy devadesátých let, vyrukovali v roce 1994 s dvojdeskou Alternative. A my, kteří jsme ujížděli na jemných dekadentních odstínech jejich prvních alb (a naopak s lehkým dogmatismem opovrhovali vším, co přišlo s Very (1993), včetně hitu „Go West“), jsme už nevěřili, že Pet Shop Boys ještě někdy překvapí. S b-sides Alternative ale museli vyrazit dech i nejzarytějším hetero-odpůrcům tohoto „chlapeckého“ synth-dua. Dodnes se Alternative řadí k tomu nejlepšímu, co kdy vydali. Dvojalbum navíc vyšlo v době největšího grunge běsnění. Ale třeba i to byl promyšlený koncept. Pet Shop Boys se netají nenávistí k rockové hudbě!

Že b-sides nemusí být vždy nutně b-sides, platí snad nejokázaleji právě pro Pet Shop Boys. Vlastně neznám nikoho, kdy by podobný formát dokázal naplnit tak jako oni; navíc s maximálním využitím kapacity čtyř CD! Poslechněte si glam-elektro otvírák „The Truck Driver And His Mate“, drsnou a temnou klubovku „Disco Potential“ nebo „Lies“, úchvatnou rytmickou jízdu „Casting A Shadow“ nebo „Bright Young Things“, fantastickou „Betrayed“ s drum'n' bassovým podkladem, a těžko pochopíte, proč nebyly zařazeny na běžné řadovky, respektive nikdy nepochopíte, proč nenesou označení a-sides. Vedle těchto klenotů samozřejmě najdete i pár zbytečností, jako je třeba „In Private“, pár průměrných „cajdáků“, zbytečnou New Version – „Discoteca“… Nebo nadsazené blbiny „Sexy Northerner“, „We're The Pet Shop Boys“. Stopovat lze hudební narážky: v „Between Two Islands“ jistě rozeznáte klasiku „I Want You“ Marvina Gaye, ve „We're The Pet Shop Boys“ vtípky na svůj účet, atd. Nerad bych ale přeceňoval, často je k zaslechnutí i nechtěná „vykrádačka“ sebe samých.

Dnes je již jasné, že Format není tak nabitý jako Alternative. Přece jen trilogie alb z devadesátých let byla už jinde. Nicméně PSB chytili v novém tisíciletí druhý dech, s alby Fundamental (2006) a Yes (2009) se navíc trefili do druhé přívalové vlny eighties, a na podzim se údajně můžeme těšit na jedenáctou řadovku. Pet Shop Boys svůj b-sides prostor, neboli Format, využili tak z pětaosmdesáti procent, a to je celkem slušné skóre. Pominu-li, že se jedná o skvělý audio-dokument.