Antony and The Johnson:
Obraz androgynní tajemnosti

Náhody údajně neexistují a já je tolik miluji. Ve své i cizí poezii, v kresbách, v hudbě i v životě. Jedné náhody jsem byl nedávno svědkem a hrála v tom roli právě Antonyho hudba. Na pobřeží Dalmácijského ostrova jsem si vyrazil na obchůzku, abych obešel mořské pobřeží a prohlédl si jeho břehy a přilehlá městečka. V jedné nudnější části města, kdy nebylo slyšet moře, ptáky ani šum větru, ale vnucovala se protivná hudba barů a restaurací, jsem si poprvé pustil Cut The World, desku sestavenou ze starších Antonyho písní, zaranžovanou výhradně pro akustické „klasické“ nástroje a hranou v plné orchestraci.

Upozorňuji, že to, co teď napíšu, je pravda pravdoucí, a bude-li se vám to zdát jako výplod té kýčovitější hemisféry básníka, který se definitivně ztratil mezi vnitřními obrazy a realitou, pak to bude vaše krásná představa o mně, představa, kterou budu respektovat. Když jsem tedy se sluchátky a s Antonyho hudbou vyšel vstříc městu, začal se - trochu nelogicky - od pevniny směrem k moři snášet jemný dešťový sprej, který vyklenul duhu padající až do azurového moře. Za zády jsem měl navíc obrovský, rudý kotouč slunce, zapadajícího mezi dva roztroušené ostrovy. Kolem samé vonící borovice. Stál jsem na malém mostě pro pěší, pod nímž proplouvala loď, a na její přídi seděl krásný mladý člověk - snad dívka s krátkými vlasy?! Snad hoch s nekontrolovaně roztaženými stehny!? Byl to jednoduše načrtnutý obraz androgynní tajemnosti. Když jsem se otočil, byla vidět pouze záď lodě. Zůstalo tajemství. V uších mi znělo: „I fell in love with a dead boy/ Oh, such a beautiful boy/ I'm asking/ Are you a boy or a girl/ Are you a boy or are you a girl…“

Zhruba o tom všem vypovídá nová deska Antony Hegartyho, a když píšu vypovídá, myslím to doslova, neboť v tracku číslo dvě - Future Feminism - sedm minut hovoří o oceánech, o ráji, smrti, umění, genderu, dalajlámovi, svém já... Antony se obklopil orchestrem a ze svých předchozích čtyř desek vybral tento nabízený set pod názvem Cut The World. Co jej vedlo k této sestavě, jsem se bohužel nikde nedozvěděl. Přiznám se, že mě překvapují i nadšeně reagující recenze. Osobně jsem trochu zdrženlivější k absolutně pozitivnímu přijetí této desky. Necítím tam žádnou výraznější změnu oproti běžným, řadovým nahrávkám, kde Antony hojně užívá akustických a klasických nástrojů. Nijak výrazně se nerozchází s originály, ač se to vysloveně nabízí. V této souvislosti mě napadá přirovnání k Ivě Bittové - když se totiž na desce Ples upírů obklopila The Nederlands Blazers Ansamblem a vrhla se na své staré kusy, nejenže nebyly chvílemi k poznání, ale především bylo využito potenciálu těchto nástrojů až na samou dřeň jejich možností a povah. Samozřejmě, že srovnávat konteplativního Antony Hegartyho s divokou Ivou Bittovou je nesmysl. Já ale mluvím o přístupu. Ostatně mám pocit, že „převtělování“ skladeb do akustických, klasických nástrojů začíná být v kurzu. S podobnou kolekcí by nás měla v říjnu obšťastnit i Tori Amos. Myslím si ale, že pokud autor k nové instrumentaci nepřistoupí radikálněji a nenabídne jinou polohu, lze celou tu drahou snahu považovat za trochu snobské plýtvání potenciálem i penězi.

Přes všechny mé výhrady je ale deska Cut The World příjemným zastavením s tímto nezaměnitelným, inspirujícím a mnou respektovaným člověkem. A klip k písni Cut The World je svou nikoli samoúčelnou brutalitou opravdu úchvatný.

Reflexe předchozího alba Antony and the Johnsons – Swanlights