Patrick Wolf:
Definitivní ztráta výstřednosti?

Vadí mi, když se po pěti albech vydává výběrová nahrávka. Wolfíka jsem při této počáteční informaci dopředu odsoudil, za což se mu teď, po několikatýdenním poslechu, omlouvám. Dvojdeska Sundark & Riverlight je průřezem jeho pěti alby a oslavou desetileté kariéry, což je zase na moji omluvu vždy dost pochybný důvod k jásání. Nicméně, deska je udělána invenčním způsobem a s nezměrným citem. Nahrána je akusticky a rozdělena na disky s moll & dur náladou i naladěním, a přestože na nahrávce uslyšíte klasické dřevěné a strunné nástroje, nezavání touhou být něčím ušlechtilejším, než může být, což je obrovský klad. Zní pořád tak trochu folkově floutkovsky a poukazuje na fakt, že Patrick je skvělý písničkář a instrumentalista, protože písně obstojí i takto nahé, beze všech elektronických příkras a zákeřností.

Osobně mám rád jeho první dvě „radikálnější“ desky. Další dvě nemusím. Pátou nahrávku jsem si oblíbil trochu nechtěně a zpětně díky svému příteli Jardovi, který se na základě mé negativní reflexe na Lupercalia do Patricka zamiloval a snažil se mě přesvědčit, že ta hudba je dobrá. Nepřesvědčil! Faktem totiž je, že patentovaná výstřednost hraničící s výjimečností Patricka Wolfa, nejvýrazněji manifestovaná na prvních dvou albech, tedy Lycantrophy (2003) a zejména na Wind in the Wires (2005), se s dalšími dvěma deskami víceméně vytrácí. A na té páté už z ní nezbylo ani ň. (A za tímto si stojím, Jardo!!!)

Na novou instrumentaci jsem si musel chvíli zvykat. V Together mi chyběl ten dusající spodek originálu, chyběl mi sladký patos v Home, zákeřnost a tíživé pocity úzkosti ve Wind in the Wires… Ale člověk, který chce tuto desku poslouchat, musí zkrátka přistoupit na to, že Patrick chtěl udělat nahrávku akustickou, a tedy dost odlišnou od svých předchozích desek. Jistým pohledem se na Sundark & Riverlight dá nahlížet jako na další řadovku. Nezměněn zůstal pouze text, zbytek má úplně jinou náladu.. Výjimečnost na Sundark & Riverlight už ale nehledejme.