Ode dna svých možností

aneb Ohlédnutí za rokem 2012

„Éterem nést se v strmém vzeplouvání
za čistým činem k jiným oblastem.“

Goethe, Faust, 1. díl

   

Nabízím útržkovitou rekapitulaci svého roku v umění. Co mě letos nadchlo, co mě ovlivňuje, drásá, obohacuje, co ještě stojí za povzdech, co už za nadávku... Sluší se začít před svým prahem.

Happening Václav Havel Básník! byl rockově nakopnutý, žádné fňukání nad smrtí velkého člověka, ale oslava Člověka, který byl bezpochyby největší postavou našich novodobých dějin. Účast v klubu byla masivní. Od unavených rokerů přes intelektuály, vyléčené alkoholiky… postarší „máničky“, utajené homosexuály…

Další akce byla na téma Milostná a erotická poezie. Přiznám se, že jsem do toho chtěl trochu „šlápnout“ a zbořit hranice mýtu o tom, jak nedotknutelně čistý je básník. Samozřejmě posílen mnoha jinými podpůrnými prostředky… Například vystoupením Gabriely Vránové v Městské knihovně! A posléze večírkem s regionálními básníky, kde vystupovaly dvě babičky s květákovými účesy a tvrdými deskami… Tato měsíc stará vidina mě donutila udělat akci bez zábran. Vyhnout jsem se chtěl jedinému – bezduché sprostotě. S odstupem času jej hodnotím jako velice povedený, velice dlouhý, velice úpadkový a velice odvážný večírek.

Za zmínku rozhodně stojí tematicky sevřenější happening Slepičí mozek je vrcholným produktem kapitalismu aneb Beat generation vol. II. Směřovaný přímo ke kritice současného stavu společnosti. Když si například pro sebe přečtete titulky bulvárních médií, zakroutíte pouze hlavou a myslíte si své. Ovšem když je přečtete nahlas, před davem lidí, získávají nádech dokonalé absurdity.

Poslední akce se uskutečnila 21/12/2012 a byla, jak jinak, na téma „konec světa“. Po začátečním drobném incidentu (lidí neschopných zorganizovat si čas)… měl večer hodně akční atmosféru. Po úvodní futuristické performanci, kdy jeden z účinkujících rozmlátil svoji dvacet let starou kytaru, aby mu do budoucna nevyčítala, že na ni už dvacet let nehraje, měl večírek hodně hmatatelné kontury dadaismu. Studentský soubor Hobit předvedl s „dirigentem“ Zdeňkem Stejskalem Schwittersovu Ursonátu. Tom Hron nechal dobrovolníkům pocítit konec světa přímo na tělo. Velký dík samozřejmě patří všem, kteří se pravidelně zúčastňují, kromě výše zmíněných – Lumíře, Jardovi Plvanovi, Jirkovi Šalomounovi, Markovi M. Hnatiakovi, Lukáši Kunderovi…

Mezi tím probíhala řada autorských čtení básníků a pěvců. Od úderné Žofie Kabelkové a lyrického Petra Borkovce přes mladší básníky Jiřího Brože a Jana Těsnohlídka až po Radka Štěpánka s jeho hutným bandem Black Spirit Rose za zády! A jak mi napsal přítel na mail: „Zpětně děkuji za poslední 'pro mne' večery: melodický Petr Čichoň s krásnou Katarínou Szanyi a erudovaný, s darem přednášet a analyzovat, Martin C. Putna.“ Já v neposlední řadě vzpomínám na Jardu Erika Friče a Standu Vodu, když v noci táhli po kýčovitém předvánočním náměstí směrem k domovu, využili tribunu, aby zdejšímu lidu dvojhlasně zazpívali lidovou píseň… Náměstí bylo vylidněno. Jak výstižné.

Přejděme k divadlu: Klicperovští uvedli v Hradci Králové variace na slavnou novelu Alexandra Grina Jessie a Morgiana - v autorské úpravě a režii Daniela Špinara. Morgiana a Clara. Dvě sestry. Dobro a zlo. Radost a zášť. Symbolický napínavý příběh snu, světla a temnoty nabízí sugestivní poetickou atmosféru, zajímavé psychologické studie charakterů a nečekané obraty a vyústění. Kde je hranice dobra a zla v člověku? Co způsobí nedostatek lásky a především lásky k sobě? Můžeme potlačit svoji temnou stránku? Krása a ošklivost, teplo a chlad, svědomí a spravedlnost, křídla a pád. „Krása je všude / Je jí mnoho / Ale je lhostejná / Kráso, tvá moc je nesmírná…“

„Pane Gershwine, hudba je hudba.“ řekl Berg ohromenému Gershwinovi, jemuž Bergova hudba učarovala. Že to s hudbou není takto jednoduché, že veškerá hudba ale skutečně na posluchače působí prostřednictvím stejných fyzikálních zákonů akustiky, nám nastíní knížka Alexe Rose Zbývá jen hluk s podtitulem Naslouchání dvacátému století. Během minulého století se hudební život rozdrobil v nekonečnou masu jednotlivých kultur a subkultur, z nichž každá má svůj kánon i žargon. Zajímavé ale je, že vážná hudba dvacátého století připadá mnohým jako hluk. Jedná se z velké části o nezkrocené umění, o neasimilovaný underground. Zatímco třeba abstraktní výtvarné umění má řadu zastánců i z laické oblasti, nebo experimentální díla Matthewa Barneyho či Davida Lynche jsou předmětem nejrůznějších studentských debat, hudba z této oblasti stále budí v posluchačích rozpaky a její vliv na okolní svět je minimální. Alex Rose svědčí o hudbě a neklade hranice mezi žánry. Hudebníky popisuje v daném kontextu bez příkras: „Když bylo poprvé uvedeno Schoenbergovo atonální První smyčcové kvarteto, provázely jej salvy smíchu, volání „fuj“ a pískání. Mahler, který okamžitě povstal na Schoenbergovu obranu, se málem popral s jedním z výtržníků.“ Naopak v mnoha směrech odvážný Richard Strauss byl přesvědčen, že Schoenbergovi přeskočilo. V jednom dopise Almě Mahlerové napsal, že „Schoenberg by udělal líp, kdyby lopatou odklízel sníh, než čmáral na notový papír“. Mahler pár dnů před smrtí prohlásil na Schoenbergovu adresu: „Až odejdu, nebude mít už nikoho.“ A ještě jedno oceňuji. Bez sebemenší nadsázky by se dalo napsat, že v této knize vedle sebe (ob)stojí Stravinského Svěcení jara a Anarchy in the U.K. od Sex Pistols. Minimálně v jasné a nekompromisní reakci na nebezpečí.

O jistou fúzi se pokusila pražská Gate galerie, když nabídla kresby Francise Bacona s citacemi Bohumila Hrabala. Mně osobně tento koncept připadal dost nesmyslný, výstavu jsem navštívil a utvrdil se v názoru, že tito autoři, snad kromě geniality, nemají jinak společného opravdu nic. Velkoformátové skici a kresby Baconovy by si vystačily i beze slov…

Národní galerie v Praze nabízí výstavu nazvanou Jiří Kolář & Beatrice Bizot – Korespondáž“. Expozice představuje rozsáhlý soubor dosud nevystavených Kolářových koláží, které vznikly mezi létem 1986 a podzimem 1987, tedy v době Kolářova francouzského exilu. Kolář je každodenně vytvářel pro mladou dvacetiletou Francouzsku Beatrici Bizot, s níž se seznámil koncem léta 1986 v normandském Etretatu, za to, že mu denně psala dopisy, „jejichž obsah věrně odrážel její život“.

Památník Leoše Janáčka v Brně nabízí koncepční výstavu zaměřenou na interpretaci partitur Leoše Janáčka. Tento ročník je zcela věnován ženám, které velmi osobitě řeší dané zadání. Jsou zde prezentovány obrazy, grafické partitury a koncepty výtvarnic Inge Koskové, Marie Filippovové a mnoha dalších…

Vídeňské Leopoldovo muzeum nabízí od října 2012 do března 2013 výstavu mužských aktů Nackte Männer. Výstava je rozdělena do tří oblastí: začíná věkem osvícenství (1800), pokračuje druhou částí, v níž představuje díla kolem klasické moderny (1900), třetí expozice potom nabízí umění po roce 1945. Výsledek působí uceleně, přestože nabízí řadu odlišných uměleckých přístupů a pohledů. K výstavě vyšel i obsáhlý katalog.

Projíždím hudební weby a sleduji rekapitulace. Zajímá mě nahrávka jako celek. Jako člověk s přirozeným odporem ke všemu jednoznačnému a většinovému, musím tentokrát souhlasit s tím, že nahrávka Channel Orange Franka Oceana je výborný hudební počin. ● Nalézám v sobě zálibu i v rozbředlejších polohách popu s vlastní tváří. Tu mi letos beze všech rozpaků zastoupila nahrávka Confess - hudebníka Twin Shadowa. ● Angličtí Marillion navodili deskou Sounds That Cant Be Made nostalgií po art rocku. ● Rework je název CD Philipa Glasse, na němž se podíleli mladší hudebníci a Glassovu hudbu re-produkovali po svém. Výsledek vůbec nedopadl špatně. ● Španěl John Talabot vyrukoval s albem fIN už v únoru 2012 a recenzenti se mohli strhat superlativy a korunovat desku na best electronic artist už zjara. ● Kde se loni zasekl John Maus, letos pokračují Beak na stejnojmenné desce, která míří hodně vysoko (stojí za ní Jeff Barrow z Portishead). ● Deska RIP uskupení Actress nabízí fantastické nekoordinované struktury. Rytmy, basslines a melodie prošívají strukturu tracku. Chvílemi mi to připomíná Future Sound Of London mixlé Orbital z devadesátých let. Chilloutové ruchy, rituální atmosféra, fragment frekventované avenue... Dobrodružství pro osamělé. Dva se na tomto nikdy neshodnou.

Pak jsou tu ale věci, na kterých se neshodnu já s „kritikou“. Beache House a jejich Bloom je krásné v jednotlivostech, celek se mi ale slévá v jednu trochu moc dlouhou píseň. Obdobně je to s Kill For Love od Chromatics. Nevím proč, neumím ale docenit ani letošní Fionu Apple. Letos jsem se nějak častěji vracel ke svým oblíbeným Cocteau Twins, a snad proto mi připadá deska Bat For Lushes přeceňovaná. Trochu moc naleštěná je Jessie Ware, nicméně nepopírám, že jsme spolu strávili hodně krásných chvilek.

A konečně k tomu subjektivně nejlepšímu v hudbě. Moji favorité jsou na první poslech v mnoha ohledech tradiční. Druhý poslech však popírá moji tezi. V hudbě Billy Corgana a jeho staronových The Smashing Pumpkins je tolik hudebního potenciálu - je tak promakaná a má takový tah, že není možné ji jen tak přejít, byť nenabídl nic, co jsme od něj už v minulosti neslyšeli. Nashvillské Lambchop neumím popsat, vycházejí z lidových tradic své země, těžko by se ale dalo psát o country, a když, tak o country okleštěném od všech klišé. Nahrávka má atmosférou starých zahulených amerických barů. Mr. M. je nádherná a velice jemná deska, která nemá jediné slabé místo, snad jen pauzy mezi jednotlivými písněmi jsou zbytečně dlouhé, což není metafora, ale fakt. David Sylvian je legenda, deska A Victim Of Stars je sice „pouze“ výběrem, ale i tak si zasloužila moji nejvyšší pozornost. Grizzly Bear natočili excelentní post-kytarovku, bez hitových ambicí, o to však soustředěnější. „Druhý díl“ nápaditých fragmentů nabízí Flying Lotus na hravé desce Until The Quiet Comes. Píseň Putty Boy Strut zkuste pustit své malé ratolesti a zaručuju vám, že se rozzáří jak sluníčko nad rybníčkem. Američtí post-punkoví frajeři Swans překvapili deskou The Seer. Je opět bolestně násilná, je křehká, hlučná, naléhavě tichá. Je nekompromisní a maximálně svobodná. V prosinci vyšla, alespoň pro mne, nejočekávanější deska roku Bish Bosh Scotta Walkera, možná nejinvenčnějšího hudebníka současnosti. Po svém pop období, kdy se stal miláčkem většiny domácností, se v roce 1984 vrhl do bezedných hlubin experimentální hudby, odcizil se klasickým písním a stvořil díla jako Climate Of Hunter (1984), Tilt (1995) a Drift (2006). Bish Bosh je opět unikátní ponor do zvuku, do zkoumání jeho možností. Kde končí zvuk a kde začíná hudba? Tady už se nekladou jednoduché otázky typu líbí / nelíbí, tady jde zkrátka o život! …