Další dny Davida Bowieho

David Bowie je ročník 1947, rozhodně ale nepatří do nabalzamované hudební historie. A že má své nezpochybnitelní místo i v desátých letech jednadvacátého století, dokazuje aktuální deskou The Next Day, která vychází po deseti letech a je podle všech dostupných zpráv oslavou jeho šestašedesátin. David Bowie se ve světě hudby pohybuje aktivně už přes pětačtyřicet let, rozhodně ale nepůsobí jako frustrovaný fotr, nýbrž jako respektovaná hudební ikona.

Věk a ohlížení se zpět je výrazným tématem nové desky The Next Day. Navozuje to už obal, který hudbu sevřel v dráždivě koncepčním otazníku, respektive prázdném prostoru. Druhý plán tvoří obal desky Heroes z roku 1977. Kdo zná Bowieho, ten jistě nečekal sentiment šestašedesátiletého muže, ale důstojné ohlédnutí s narovnanou páteří. V nových klipech je překvapivě strohý, bezprizorně stojící a hledící do kamery jak do neúprosného zrcadla!

The Next Day je výborná rocková deska se zdravým vzdorem. ale klip Where Are We Now? patří k nejkrotčím na albu a je jako první singl poměrně zavádějící. Možná jsem očekával trochu více experimentování, což není u tohoto muže od věci. Někde hluboko ve mně stále doutná naděje, že třeba ještě někdy uslyším něco jako epileptické pnutí Low (1977) nebo plíživé temno 1. Outside (1995). The Next Day bych spíš přirovnal k desce Scary Monsters (and Super Creeps) z roku 1980. Očekávání jsou ale předem odsouzena ke zklamání. A zklamání je pro tuto desku příliš silné slovo. Troufám si dokonce tvrdit, že od 1. Outside lepší nahrávku nenatočil.

V polovině devadesátých let, kdy jsem pobýval v Berlíně, jsem hodiny, týdny a měsíce měl v uších jeho kompletní diskografii. A zatímco se moji vrstevníci nudili na školách, já studoval Bowieho, chodil po jeho stopách, studoval jsem ulice Berlína i s jeho temnými uličkami. Kdy rozdíl východ-západ byl ještě hmatatelný. Nikde jsem už nezažil tak intenzivní pocit genia loci. Tehdejší Berlín, krásný ve své ošklivosti a krutý ve své otevřenosti. Tato deska It´s All About Berlin!