Neobjektivní zpověď bývalého Depešáka

Vždycky si v souvislosti s Depeche Mode musím vzpomenout na tátu, s nímž jsem se přel o Vánocích, kdy jsem dostal vinyl Music For The Masses (1987), že přesně toto je hudba, která je kvalitní, moderní a zároveň dost melodická na to, aby ji pochopil i on. Ale věkový rozdíl zhruba dvaceti let byl prostě neprůchodný. Táta Depešákům nerozuměl. Neslyšel v nich nic. Samozřejmě, bylo to z velké části fotrovské zabejčení. Své zaujetí nechtěl dát najevo už proto, že Dave Gahan a spol. působili jako přidrzlí floutkové, kteří těmto „páprdům“ už z principu musí ležet v žaludku. Že si singly Master and Servant nebo Blasphemous Rumours vysloužili odsouzení ze strany náboženských kruhů a byli všelijak jinak cenzurováni, jsme nevěděli, ale z hudby jsme ten typický „rock ´n´ rollový“ vzdor cítili. Pro nás adolescenty byl DM znak. Identifikace s něčím, čemu jsme tehdy vůbec nerozuměli, ale co bylo tak silné, že nebylo možné se tomu ubránit. Táta vyrůstal na Blue Effectech, Mišíkovi, Bowiem, Ultravoxech… Depeche Mode ale nikdy nepřijal. Byla to už jiná doba, hudba nové generace, a člověk by se jí musel zabývat víc. Tolik na tátovu omluvu. Píšu o tom ale také proto, že současné mladé generaci hledající v hudbě zajímavé podněty by DM, ročník 2013, mohli být velice blízcí.

Depeche Mode jsou zajímavou výjimkou v populární hudbě. Zatímco u většiny kapel stojí za pozornost první dvě alba, a pak je převálcuje popularita a svůj jedinečný ksicht smění za kašírku, u Depešáků je to naopak. Jejich první čtyři desky jsou s odstupem vnímány jako čtyřikrát louhovaný čaj, byť, alespoň pro mě, poměrně silný. Až teprve pátá Black Celebration (1986) se ukázala být nosná - přemoci neúprosný časový prostor a přežít. Další deska Music For The Masses (1987) už je kapitolou v dějinách populární hudby a Violator (1990) je mezník, kterému by slušelo rozhraní vymezující hudbu před a po. Po těchto, s odstupem času jasných milnících, si synthpopová kapela, která definovala svůj žánr, dovolila přijít s kytarovou, respektive bluesovou deskou Songs of Faith and Devotion a znovu zvítězit. A to nezmiňuju jeden z nejlepších živáků, jaký kdy byl natočen, jejich slavnou Stojedničku! Poté začíná nová éra. Nová generace má nové hrdiny ve flanelkách. Depeche Mode ale jedou dál. S odchodem Alana Wildera, čtvrtého člena kapely, jemuž zbylí pánové vděčili za svůj temný odstín a sofistikovanější strukturu skladeb, jež se začínala promítat na třetí desce Construction Time Again (1983), se ve zvuku kapely překvapivě nic zásadního nedělo. Duch Wilderův v kapele zůstal, což se potvrdilo na následující desce Ultra (1997)…

Píše se ale rok 2013. Depešáci jsou zpět a kritika se asi zbláznila. Nebo jsem stále ten zastydlý puberťák? Desku strhal, kdo mohl. Pitchfork dal dokonce průměrnou známku! Osobně považuji totiž novou desku Delta Machine za vynikající hudební počin nejen letošního roku, ale i v diskografii samotné kapely, která se vrací ke svým elektronickým začátkům. Nedělá to ale popisně a nedrží se jasných pravidel. Experimentuje, je odvážná a ve své odvaze vynalézavá. Davidův hlas je navíc dokonalý, přiměřeně okázalý. V současné době jeden z nejlepších hlasů, jaký lze v popu slyšet. To jsou pěvecké a zvukové orgie (posloucháno přes kombo a v nejlepší možné kvalitě). Potěšující zpráva je, že Depeche Mode nestojí na místě, nepodbízejí se, netvoří desky pro hudební průmysl, ale mají snahu prohlubovat svůj styl. Navíc, slavit Kristovy roky v popu a nebýt trapný, je setsakramentsky těžké!