Pet Shop Boys

Mládenci Tennant & Lowe se po plytkém albu Elysium vrátili někdy v dubnu 2013 s naprosto zabijáckým singlem Axis. Tito dva hrdinové se - v té nejméně vhodné době, kdy převládá všudypřítomná nejistota, rozhodli opustit bezpečí, které jim zajišťoval koncern Parlaphone už od roku 1986, a založili si vlastní label x2, obklopili se šikovným britským producentem Stuartem Priceem a vydali desku Electric. A že je to návrat ve velkém stylu, nepochybujte! Pravý potenciál Pet Shop Boys totiž ležel ladem už hodně dlouho.

Hehe, po tomto mém úvodu je logické, že na desce s názvem Electric neuslyšíte smyčce, kytary nebo jakýkoli měkký akustický zvuk, který by kompromitoval jejich současný radikální postoj. Vše je syntetické až na dřeň parketu. Vše nadbytečné obrousili. Jsou to klasičtí Pet Shop Boys ročník 86 - 89. Půjčující si s dadaistickou hravostí odkudkoli. Citující Henryho Purcella i Bruce Springsteena. A obdobně jako tomu bylo před lety s „jútuovskou“ předělávkou Where The Streets Have No Name, tak i v tracku The Last To Die, což je cover verze výše zmíněného bosse, jehož refrén cituje Johna Kerryho odsuzujícího válku ve Vietnamu, máme znovu co do činění se zajímavou rekontextualizací „jejich“ písní. Když je uchopí Tennant & Lowe, stanou se z nich, aniž by změnili jediné slovo, písně gay kultury, hledající východiska z krize AIDS v rodinném životě.