Hey, Orpheus!

aneb Ohlédnutí...

„Existuje vůbec ještě nějaké slovo,
jež by uniklo znesvěcení davem?“

Vasilij Kandinskij

   

To, co jsem v loňském roce prožíval, bylo vždy nějak úzce propojeno s mými přáteli „v triku“. Uvědomuji si, jak se klikatí hranice mezi jednotlivými uměleckými obory. Například zlínské setkání s výtvarníky Anežkou a Miroslavem Kovalovými, s básníkem Pavlem Petrem a společné vyprávění o poezii, povaze a názorech básníka a výtvarníka Jiřího Jílka. Obdobně laděná a velmi příjemná byla návštěva Petrkova a následné pozvání bratrů Reynkových do Divadelního klubu. Přestože jsem od přírody spíše plachý a větší než malé množství básníků pohromadě ve mně vyvolává jistou nelibost, nemohu neuvést Kratochvíli, kde se nás potkalo asi deset a kde se dlouho do noci řešily aktuální společenské otázky. Chci vzpomenout na „šňůru koncertů“ se svým hudebním „parťákem“ Tomášem Reinerem a podělit se tak o radost ze společného počinu KAUEREI. (Stahujte zdarma) Vybaví se i společné čtení a hlukové plochy s Petrem Válkem. Takto bych ovšem mohl vzpomínat ještě dlouho…

Tyto reflexe na konkrétní lidi (přátele) spojuje jeden podstatný rys - jsme si navzájem publikem; víme o svých akcích, účastníme se jich - tím se podporujeme a pomáháme zahánět všudypřítomnou marnost. Protože klasický návštěvník - posluchač, divák - jako by přestal existovat. Lidé nechodí na nic, co vyžaduje určitou spřízněnost, co je trochu jiné než zábavné.

Ale co s tím, když společnost, v níž žijeme, je plná adeptů na šéfkuchaře. V knihkupectvích zjistíte, že kdejaká populární VIP má svoji knihu receptů. Ryba smrdí od hlavy, říká se. Po zvolení zemského mana prezidentem se nemohu zbavit pocitu, že to tady zapáchá jak v rybárně. A chtě nechtě je území zamořeno do všech stran. Hnije politika - i tím, že politici mluví jak fotbalisté okresní ligy. Krade se v přímém přenosu. Vychovávání ke komerci připomíná jakýsi novodobý druh negramotnosti. A ta nevědomá zoufalost, prohlubující se zblblost, plíživá marnost, latentní frustrace a zjevná infantilizace dovolily, že na jedné ze známek České republiky si hoví Pat a Mat!

Nezbývá než vydržet. Snažit se v tomto labyrintu nezbloudit... Hledat to lepší, i když, konkrétně filmová distribuce nabízí z devadesáti procent filmy „odpočinkové“... Nic proti nim. Jen mě ten stále hlubší nepoměr udivuje. Snad jen knížky si drží svůj standard, pokud tedy víte kam sáhnout. Naštěstí občas zazáří alternativy. Například rozhlasová čtení. Tak dlouho jsem odkládal koupi románu Floriana Illiese: 1913 - Léto jednoho století, až mi ho načetli na Vltavě. Anotace ke knize je tak výmluvná, že si ji dovolím ocitovat celou: „1913: rok, kdy se zdá, že vše je možné. Doba nebývalého rozkvětu, kdy vznikají extrémní umělecká díla, jako by už neměl přijít žádný zítřek. Zároveň je však už ve vzduchu tušení rozpadu, toho, že lidstvo ztrácí svou nevinnost. Rok, kdy se prudce střetává devatenácté a dvacáté století. Proust hledá ztracený čas, Malevič maluje čtverec, Kafka píše nekonečně dlouhé a nezměrně krásné dopisy Felici Bauerové, Stravinskij a Schönberg vyvolávají neslýchané skandály, Duchamp montuje kolo na kuchyňskou stoličku, Kirchner zas a znovu maluje Postupimské náměstí. Patnáctiletý Brecht se stává šéfredaktorem augsburského školního časopisu a dvanáctiletý Louis Armstrong se poprvé chopí trubky. Joyce a Musil si dávají kávu v Terstu, Freud a Rilke pro změnu skleničku v Mnichově. V Essenu se otevírá prototyp prvního supermarketu Aldi, v Miláně zase první filiálka módního domu Prada. Do Vídně k Trojanovským přijíždí pod krycím jménem Stavros Papadopulos Stalin a v Mnichově prodává jeden rakouský pohlednicový malíř jménem Adolf Hitler své chabé městské veduty…“

Dalším dlouhodobým ostrůvkem radosti je hradecké Klicperovo divadlo a jeho dramaturg (a maskot v nejlepším smyslu slova) David Drábek. Jeho Richard III. má, kromě spousty drábkovských volovin, také obrovskou výpovědní hodnotu. Je to podtržení Shakespearova textu, nikoli parazitování na Shakespearovi, jak jsem někde četl. Konkrétně lze připomenout znělku fotbalové Ligy mistrů, která je použita při popravách, jež Richard sleduje s kelímkem piva a klubovou šálou. Násilí jako zdroj zábavy? Povedená paralela k dnešku. A takových špeků je tam požehnaně.

Viděl jsem Nicka Cavea s jeho Bad Seeds v Praze. Pozval mě Tom Reiner. Pozitivní tetanus – caveovské strnutí! Bylo to něžné i zvířecí. Sledovat Nicka Cavea a Warrena Ellise byl zážitek na celý život. Vehnali mi slzy do očí při těch nejostřejších scénách. Očista. Zároveň jsem paradoxně přestal poslouchat jejich poslední desku. Push The Sky Away je "jen" taková uhlazená studiová pohlednice. Živá skutečnost je mnohem, mnohem zajímavější.

V symbióze přejdu k jiným Australanům, tematicky spřízněným The Drones. Nekompromisně, syrově, neuhlazeně, přímočaře, přitom melodicky, současně, vkusně a nápaditě zní song I See Seaweed, který zcela uzemní. Povedlo se jim i výborné video. V současnosti máme díky technologiím možnost sledovat živé koncerty v přímém přenosu. Našel jsem si pár kapel, jejichž desky mě letos zaujaly, a rozhodl se je sledovat i naživo. Pochopil jsem, jak těžké je dostat živelný zvuk na desku. A jak to skoro nikdo neumí. The Drones se to povedlo.

● Stejnou živelností září i dánští Ice Age na desce You´re Nothing. ● Platí to i pro květinovou alternativu Foxygene a nahrávku, jejíž název je delší než stopáž - We Are The 21st Century Ambassadors Of Peace & Magic. ● Mladík King Krule se v mém mp3 přehrávači točí od září a dodnes neztratil nic ze svých jinošských hran. ● Ostří jako břitva jsou i letošní Arcade Fire. Jejich CD Reflektor je plné dokonalých basových figur. Struktura písní je tak nápaditě vystavěná, že je nejsem schopen poslouchat jen tak. Nutí mě k neustálému zamýšlení. Song Reflektor je dokonalost sama, obdivuji i diptych Awful Sound (Oh Eurydice) a It's Never Over (Oh Orpheus). ● These New Puritans nabídli intelektuální zamyšlení nad proměnami lynchovských snů. (Pouze můj výklad.) ● James Blake potvrdil, že je novodobým písničkářem. Deska Overgrown je možná vyzrálejší než opěvovaný debut. ● Blood Orange jsou disko jak řemen. Doposlouchal jsem a měl jsem pocit, že je znám už třicet let. Původní retro se všemi protiklady. ● Rhye jsou dva kluci, kteří pod lakonickým názvem Woman nahráli decentně pastelovou a výrazně postelovou desku. ● Chtěl bych umět „ždímat“ zvuk syntezátoru tak, jak to umí kapela CHVRCHES na desce The Bones Of What You Believe. Melodie, které sypou z rukávu, jsou nehorázně nakažlivé. ● Taktéž Daft Punk. Ti znova ukazují, jaký cirkus dovede udělat jednoduchá hudební smyčka (Doin' It Right). ● Teho Teardo & Blixa Bargeld deskou Still Smiling překvapili zklidněním a téměř cohenovskou atmosférou. ● Darkside na desce Psychic odkryli temnou stránku svých vnitřností. ● A Nils Frahm připomněl, že prostor (Spaces) pro jakékoli vyjádření, tedy i to klasické, je v alternativní hudbě vítané!