Nils Frahm:
Spaces

Ruce berlínského skladatele a pianisty Nilse Frahma jsou přesné jak elektronické strojky vytvářející fascinující hudební textury. Ctí se tradice minimalistů Steva Reicha nebo Philipa Glasse, popřípadě Michaela Nymana.

Deska Spaces (2013) je složená ze starších i novějších nahrávek hraných naživo, přitom ale působí jako důkladně dotažená studiová nahrávka. Snad jen potlesk v závěru každé skladby vás vrátí zpět a připomene, bez okázalé virtuozity, kolik barev, rytmů, harmonií, melodií je člověk schopen vyloudit v „živém“ prostoru z jediného sólového akustického nástroje. Nahrávka snad ani neprošla žádnou postprodukcí; soudím podle toho, že jednotlivé tracky jsou zvukově nevyvážené. V žádném případě ale nemáte pocit, že jí něco chybí. Ve skladbách, v nichž Nils využívá syntezátorových arpeggií (Says, Said and Done), zaslechneme snad i cosi dosud neslyšeného, tedy originálního. Nebo využívání syntetických ploch bez dalších „příkras“ (For - Peter - Toilet Brushes - More). Naopak ve skladbách Went Missing nebo Familiar nabízí velmi křehké neo-romantické touhy. Konkrétně Unter – Tristana – Ambre dokonce připomenou formálně i náladově největšího ducha romantického klavíru – Roberta Schumanna.

Jednotlivé skladby evokují obraz v detailu. S každým poodstoupením vnímáte celek. Postupně rozeznáváte barvy, kontury, valéry. Až se před vámi nakonec zjeví obraz v plném světle. Obraz, který si vás podmaní, a vy se k němu budete vracet ještě hodně dlouho.