Hudba zevnitř

Joey Anderson - After Forever

Nedávno jsem na sloupu městského osvětlení zahlédl samolepku guerillovské ražby se sloganem: „jediný house, který se dá poslouchat“. V tu dobu mi v uších zněl téměř nepřetržitě Joey Anderson, což je týpek z New Jersey, jehož debut After Forever by mohl mít tentýž podtext. House je charakteristický tvrdým a jednoduchým beatem, má nos nahoru a je tak trochu „přihřátě“ arogantní, což mi často nesedí. Otázkou tedy je, proč mám chuť se k nahrávce After Forever vracet. Joey Anderson na to jde zřejmě mentálně úplně jinak. Celkovou tvrdost zjemňuje, nebo spíše dekoruje piánem s bohatostí not, což jsou vždy nejlepší okamžiky, protože vedou k nečekaným překvapením. Konkrétně Maidens Response je temně romantická lahůdka se synkopovaným piánem, která ani po šesti minutách neztrácí jiskru v navrstvené psychedelické mlze. Velmi dobrá věc. Za zmínku ale stojí i řada dalších tracků - hlavně z první půlky alba. After Forever asi žádné nové triky do svého stylu nepřináší. Jeho lesk je ale nezvykle pokorný a možná onou pokorou jiný.

Caribou - Our Love

Caribou je čtyřčlenná kanadská kapela kolem Dana Snaitha, pohybující se plynule mezi žánry, jako jsou folktronica, shoegaze, krautrock, a prosvětleným svitem slunečního popu let šedesátých. Osvojuje si z nich nejlepší vlastnosti, takže proč ne? Po zhlédnutí živých záznamů jsem byl překvapen, jak moc znějí jako klasická „rocková“ kapela. Deska Our Love brnká ale spíše na elektronickou strunu. Je cítit, že se tu hledal zvuk, který by byl autentičtější než na předchozích nahrávkách. V letech 2012 Caribou předskakovali na turné Radiohead, a navíc si Dan Snaith občas střihne DJ set s Thomem Yorkem. Říkal jsem si - dost důvodů proklepnout si tuto partičku podrobněji. Ale ne!!! Hned první skladba, obsedantně opakující větu Can't Do Without You, naznačuje, o čem že deska bude: rozchody, ztráty, druhé šance, sobectví. Oči dcerky, na které byste ještě před půl rokem přísahali. A tak dále. Svět není jako Disneyho filmy, je mnohem barevnější. Prozrazuje to i obal Our Love. Vyplývají z toho tedy dvě otázky: proč opakujeme stále stejný vzorec? A jaká že vlastně Our Love je?...

Douglas Dare - Whelm

Douglas Dare stojí někde mezi Nilsem Frahmem, Thomem Yorkem a Jamesem Blakeem. Takže je to fascinující pianista s vůlí nezůstat jen u zvuku piana a s chutí vstřebat ho do současnosti a seznámit ho s moderním zvukem, který je tak trochu nevyzpytatelný a neodolatelně roztržitý. Za mnohé vděčí Fabianu Prynnovi, který se na desce dost výrazně podílel, především jako producent. Mluvím o modernosti, přitom zvuk této desky je spíše organický. Piano zní emotivně, je dynamicky prostořeké, ale i měkké, evokuje vize dávno mrtvých autorů - klasiků devatenáctého století. Piano zároveň absorbuje výrazné emoční situace obsažené v textech, které jsou v bookletu sevřeny do básnické sbírky, vše kongeniálně propojeno. Syntetická „špinavost“ se vyskytuje v podobě jakéhosi echa, kterého si na první poslech možná ani nevšimnete. Je to zase deska, která se rozbaluje jako cibule. Ano, možná budete i plakat, protože Douglas je skutečně citově odzbrojující. Ale nebude vás šálit lacinými triky, na to je jeho hudba příliš inteligentní a svým typickým způsobem nepřístupná.