Swans & malá myšlenková dramata

Praha, Lucerna music bar; 20. října 2014

Jít na koncert Swans s tím, že si to tzv. užiju, je stejně pošetilé, jako si užít jízdu autobusem ve stylu fun & relax. V prvním případě do vás nadupe spolek šesti strejců z Ameriky několik tisíc wattů hluku, a vy za to ještě zaplatíte. V druhém případě vám zdarma zalepí ústa, sluch a pustí do vás 230 voltů stupidit s titulky nebo českým dabingem. Jistě, vše je postaveno na svobodném rozhodnutí. To je ale asi tak jediná útěcha.

Michael Gira, hudebník, spisovatel a frontman legendárních Swans, působil na pražském koncertě trochu jako despoticko-cholerický provokatér, který při živých vystoupeních nemučí jen své posluchače, ale i své vlastní hudebníky. Zejména v momentech, kdy lámal nekonečné hlukové plochy do gradujících vln, které často na jediném akordu plnily půlhodinovou stopáž. Girův postoj, zaujetí a sveřepost má své pevné kořeny v kraji osmdesátých let, kdy punk prostě byl a nepotřeboval si na nic hrát. Kořeny, které i po třiceti letech existence kapely jsou vz(d)orně neměnné. Mluvím o postoji, nikoli hudbě samotné, protože po těch třiceti letech vytvořil svébytnou formu, kterou na poslední desce To Be Kind (2014) dotáhl k naprosté dokonalosti. V podstatě dnes vnímám jeho hudbu jako svého druhu klasickou, s minimalistickými postupy. Hudbu ohlodanou na kost, možná na dřeň kosti, a odhodlanou neslevit. Ve skladbách nelze přeslechnout promyšlený úvod, zauzlení a gradaci s fatální katarzí. Na poslední studiové nahrávce je vše plasticky prokresleno. Živě to v Lucerna music baru pohltil malý prostor, i když řada momentů měla opravdu zvířecí sílu. Osobně si myslím, že by koncertu prospěla větší členitost a rozhodně jiný prostor. Byl bych ale velmi obezřetný, měl-li bych mluvit o zklamání! Často jsem sice „vypínal“ a vatu zastrkával hlouběji do uší, ale v hlavě se mi odehrávala malá myšlenková dramata. Hudbou počínaje a filozofií na téma „zbývá jen hluk?“ konče. Očividně jsem nebyl jediný. Dosvědčoval to pohled do lidí, kteří s přivřenými víčky surfovali na hlukových vlnách a rozhýbal je až závěrečný nájezd rytmických rifů. Swans nás svým koncertem utvrdili v tom, že reklamní okřídlenost o nejhlučnější kapele světa není tak úplně lživá.

Už jsem to jednou někde napsal… promiňte, že se vykrádám, ale v případě Swans nestačí jen odkliknout tolik zprofanované a facebookovou latrínou nadužívané líbí / nelíbí. Je nutné zapojit mozek a rozvinout větu. Proposlouchat se, snažit se pochopit, že v každém „dobrém umění“, byť by tisíckrát znělo primitivně, jde o život. V případě Swans to platí doslova, takže Tome, díky za vatu do uší!