IceAge III.

IceAge a jejich opus Plowing Into the Field of Love není hra pro nezletilé kluky, ale pěkně nakypřená půda pro hudební fajnšmekry. Tito Dánové mě nadchli už na debutu New Brigade, dvojkou You´re Nothing potvrdili své postavení. Živé záznamy IceAge, v čele s frontmanem Eliasem Benderem Ronnenfeltem, jehož hořce rezignovaný výraz s atonálním zpěvem ve mně vyvolává ostražitost a jeho krása potom jistý druh neklidu, dávaly jasně tušit, že hranice Dánského království jim budou brzy těsné.

Na debutu New Brigade se občas blýskl náznak melodie, druhou desku ale jako by držela jen ztuhlá krev. Povážlivě depresivní. Byl jsem plný očekávání, kam to posunou, s čím přijdou, a zda překvapí. Už první klip, jakási rockabilly psychóza The Lord’s Favorite, mě utvrdil v tom, co bylo jasné na debutu. IceAge je zdravě sebevědomá kapela, která nezůstane u tří akordů, a svůj nezaměnitelný zvuk budou dál posouvat. Krok s deskou Plowing Into the Field of Love je ale mílový. A vede úplně jinam, než bych čekal. Měl-li bych to něčemu přiblížit, nazval bych jejich současný styl cow-punkem. Nějaké vztyčné body bych našel u nejranějších alb Nicka Cavea & Bad Seeds. Rozhrkané piáno, housle, občas trubka mi připomenou sonickou krásu výborné desky Worst Case Scenario belgických dEUS.

Z této orby na poli lásky vyklíčilo jedno z nejlepších hudebních alb letošního roku. A že je pouze pro odvážné, snad není třeba dodávat.