Chůze po ledě v pár stupních nad nulou

aneb Ohlédnutí za rokem 2014

Pokaždé, když usedám ke konci roku za klávesnici a snažím se přemoci prázdný monitor, jsem v koncích. Na začátku roku vnímám nadšení z toho, co přijde. Galerie avizují budoucí výstavy, kluby koncerty, nakladatelé propagují nové knížky, labely desky... Říkám si - tam určitě zajdu, to si koupím, na to se těším... Ke konci roku zjistím, co všechno jsem propásl. A jsem z toho poněkud rozlítostněný. Rád bych se dvakrát naklonoval a odstěhoval se o patro výš. Pak by bylo reálné navštěvovat více koncertů, galerií, kupovat knížky, nástroje a dělat muziku. Konečně bych měl kapelu podle svých představ a mohl zkoušet každý den, třeba i pět hodin, a nikoho tím neobtěžovat. Konečně bych mohl hrát tak hlasitě, jak bych uznal za vhodné, a žádný soused by si nestěžoval. Další díl mého já by od rána do večera kreslil, protože mít v hlavě několik výstavních konceptů, a nemít čas je hodit na papír, je zoufale frustrující. Minimálně dvě osobnosti mého já by byly šťastné, protože by od rána do večera tvořily a nestaraly se o vydělávání peněz...

Začnu vzpomínkou na dva nejlepší letošní koncerty: Arcade Fire v Drážďanech a Swans v Praze. Arcade Fire nejsou uměle přihnojovaná kytička, ani růže, spíš pomněnka - možná proto se mi stále vybavují vzpomínky na jedinečné zážitky propojené atmosférou města, na rozkvetlé keře v parku, padající hvězdy, nádražního bezdomovce, do nějž jsme házeli eura jak do kašny pro štěstí, ale také na únavu a chlad červnové noci v klíně svého přítele. A naše následné, přísně soukromé, hudební performance, spočívající v zapojení dvou stowattových komb a pouštění oblíbených nahrávek, konvenujících s okolní náladou: Seasons (Waiting On You), Heroes, několik variací na song Neighborhood, Sound and Vision, etc... Když už jsem tak květnatý, tak vězte: Swans jsou šavlozubá masožravá kytka. Ggggggira se svými kumpány hrozil a nepřímo řekl: „Jednou ohluchnete všichni, tak si to užijte, dokud ještě slyšíte.“ Heh. Nemazlili se s námi. A tak to bylo správně.

Mimořádné také bylo setkání s Ivou Bittovou ve Zlíně a několik večerů s Mirkem Kováříkem. Zvláštní je, že nás pokaždé dostihly mraky a strhly se prudké deště. Nejpůsobivěji to znělo při interpretaci závěrečného zpěvu Máchova Máje tady v Jihlavě. Zvukař shůry je přesný...

Rád sleduji profesionálně zpracované live záznamy na YouTube. Viděl jsem jich hodně. Řada z nich odkryje nudu, která se díky postprodukci nedostane na album. Takto nemile mě překvapil třeba James Blake. Příliš nechápu rozruch kolem St. Vincent. Její koncerty ze záznamu jsou sterilní jako domácí mazlíčci. Naopak jsem doslova uhranut živým záznamem kapely Foxygen. Sam & Jonathan jsou tsunami. Smetou aparaturu, hudební konvence i člověka. Paradoxně tím uvádějí do varu. Nebojí se hudební destrukce a vzápětí z ní vytvoří třeba nádherný kytarový rif. Jsou výjimečně sehraní a trochu se obávám, že toto je jejich vrchol. Ač to na studiové desce And Star Power nevypadá.

Mé literární postřehy...? Moc nových knížek jsem si neužil. A chtěl jsem. Chtěl jsem nejvíc nového i trochu staršího Dynku, chtěl jsem Wittgentsteina, toho, jenž bije žáka. Ale v krajském městě Jihlavě je problém s knihami. Přes web je objednávám nerad, protože knížkou nejprve rád listuji. Občas se ale zadaří a do Jihlavy se zatoulá nějaký klenot. Takto jsem si, mimo jiné, pořídil nově vydanou Věru Linhartovou (soubor tří básnických sbírek z šedesátých let - Ianus tří tváří). Přímo od Jiřího Staňka jsem dostal nesehnatelnou, proto okopírovanou a autorem svázanou knížku Věrnosti. Nechtěl jsem, ale ze zvědavosti jsem si koupil poslední Psí víno s obsáhlým bilingvním almanachem angažované nebo experimentální poezie. Jsou tam zastoupeni Němci, Slováci a několik Čechů. Nechci, či spíše nemohu hodnotit; asi jsem se dostal do stavu, kdy jsem nucen přiznat: nerozumím tomu. A věřte, že takového vnímání jsem se vždycky bál. „Čtěte, nedůvěřujte tomu, co vidíte,“ nabádá ve své stati Michael Gratz. Souhlasím. Nedůvěřuji. Výjimkou jsou kaligramy Simone Kornappel a tento klenot Nory Růžičkové:

„Sweet and Dear
   
pri smrtiacej zrážke prudko oživená krása
jeleň na mieste spolujazdca
kopýtka mrazu na skle
hranetého bieleho mercedesu
škatuľa s ľadovými kvetmi
na ceste k neznámemu príjemcovi
nemožem vyladiť šumiace autorádio
parohy obalil srieň začína snežiť
vločky vo vetre ako šípky značia
smer jazdy s takou horlivosťou
že to z vnútra vyzerá
akoby sme zrazu
celkom zastali“

   

Věřím, že naživo by to mohlo rozhoupat i nějakou labuť na Vltavě.

Otevírám ale znovu raději Johna Cagea, Věru Linhartovou, Bohunku Grögerovou nebo Miloslava Topinku. A také nový výbor z milostné lyriky Pavla Petra, vydaný ostravským Protimluvem. Protimluv? Nikoli! Pavlovy básně jsou také svým způsobem osobitý experiment. I když by se asi bránil. Kladení slov tohoto básníka je jako chůze po ledě v pár stupních nad nulou. Výsostná citová angažovanost!

A když už jsem u té Vltavy, přejdu ladně Most legií a zakotvím u Sovových mlýnů na Kampě, kde je poměrně rozsáhle nabídnut Jiří Kolář. Museum Kampa poskytlo výstavě prostory u příležitosti 100. výročí narození tohoto barda slova i obrazu, který je ve sbírkách Jana a Medy Mládkových zastoupen mimořádně rozsáhlým a kvalitním souborem z důležitého období čtyřicátých až sedmdesátých let.

Doslova výtvarným prožitkem byla návštěva Toskánska (Florencie, Siena, Benátky...) Ne galerie, ani kostely a muzea. Ale města. Periferie měst. Sny na plážích, noci pod olivovníky. Atmosféra místa, kde slunce svojí intenzitou vyzrazuje jména tváří a tváří se, že existence těla je jeho zásluhou, čímž navozuje respekt, ale i jakýsi druh ostychu. Stromy, kavárny, snědí kluci se svými mobily a sluchátky, unaveni z tolika památek. Moře z obou stran. Se zasvěcenými komentáři Pavla Petra. Neopakovatelné. Můj cyklus Perspektivy, inspirovaný jižním sluncem a básněmi Richarda Weinera, toho chce být důkazem. Moje koláže s krutě napjatými lýtky, i „v pádu ještě osnující nanebevstoupení“, jsou průnikem slov a obrazů, jsou střetem, zážehem, jiskrou života.

Divadelních představení jsem letos moc nestihl. To, co jsem viděl, se dá shrnout do jedné, možná rozvinuté věty, ale budu stručný... Na divadle mě irituje pocit, že vše je jenom jako...

Film pro mě letos existoval jen v koprodukci s Jardou P! Společně jsme promítali obtýden své lásky, odchylky a něžnosti. Večery při víně, či absinthu - záleželo na povaze filmu - zůstanou navždy v nás a snad i v těch několika málo návštěvnících suterénu Jihlavy.

A hudba? Málokdo má právo na padesátiletou rekapitulaci. David Bowie se připomněl úchvatným songem Sue (or In A Season Of Crime), jedinou novou písní z trojdiskového výběru. Ta deska je chronologická jako letokruhy. Od křehkých a nejistých počátků přes nejsilnější období šedesátých, sedmdesátých a počátku osmdesátých let, hledajícího a tápajícího konce let osmdesátých až k definitivnímu znovunalezení v letech devadesátých.

Hudba v pomalém pohybu, beze slov. Kytara, piáno, basa, bicí. To jsou Desertshore s nahrávkou Migrations Of Glass, lidé kolem Red House Painters a Sun Kil Moon, zátiší kolem Marka Kozeleka, kytaristy Phila Carneyho a pianisty Chrise Connollyho. Je to tak trochu učebnice bez doslovných řečí. Vše je dokonale přehledné. Při pozorném poslechu se můžete chytit jakéhokoli nabízeného nástroje a jít s ním. Nudit se nebudete ani ve dvanáctiminutové Tempest Armada. Je to výborná instrumentální nahrávka. Art rock v tom nejlepším slova smyslu.

A Mark Kozelek podruhé v uskupení Sun Kil Moon. Až bolestně zranitelná nahrávka. Křehkost, skoro až akustická, a jakási čistota jsou leitmotivy propojující všechny moje letošní adepty. Snad jako protipól všem těm politickým hnusům u nás doma i za hranicemi, protipól lidem postiženým konzumem, protipól komerci... Damon Albarn se svým povzdechem Everyday Robot o tom ví své, stejně tak Douglas Dare s emočně nadupaným debutem Whelm. Owen Pallet řeší konflikt nápaditou spirálou emocí do svého nitra. Temnější paletu, ale stejně křehkou, zastupují IceAge s kolekcí Plowing Into the Field of Love. Future Islands s písní Seasons (Waiting On You) uhranuli celý svět a nevím, co je působivější, zda pohybové kreace Samuela T. Herringa nebo samotná píseň. Jen Swans se opět vymykají všemu podobnému. Ale nejen proto si zaslouží pozornost.

A platí znova to, co platilo koncem letošního léta. Člověk se ohlíží a říká si spolu s Richardem Wernerem: „Kde as je slunce to jež vyzařuje stín / jež vyzařuje stín v kterém se teprv poznám“. Lze se ohlédnout a nebýt sentimentální? Řeším to každý rok. Slunce je rozněcovač všeho dobrého, tedy i mé inspirace. A čím méně je ho na nebi, tím více se promítá do samotného podvědomí, tedy do mé tvorby.

Rád bych závěrem poděkoval svým třem hlavním hrdinům letošního roku za skutečně neopakovatelné zážitky: Pavlu Petrovi, Jardovi Plvanovi a zejména Zdendovi Stejskalovi (navzdory jeho tvrzení, že další dva AK by už nesnesl).