Björk
- Bre(a)k na srdci

Kdejaký hudebník dnes oplakává rozchody a citové debakly, čímž nepřímo dosvědčuje, že umění je pouze o dvou tématech: lásce a smrti. Björk je ale umělkyně, od které právem očekáváte nějakou výjimečnost, jedinečnost, nebo snad dokonce ojedinělost. Vulnicura však taková není. A přesto je opět hodna pozoru.

Vulnicura je předčasně narozenou deskou…; mohou za to desperáti webových sítí, kteří se nabourali do lůna systému, čímž byli Björk a všichni kolem One Little Indian (mimochodem - sympatická mi je věrnost tomuto labelu) nuceni poslat dítě-desku dříve na svět. Není to ale žádný nedonošenec, spratek či panchart! Naopak. Má v sobě z matčiny strany to nejlepší - dravou schopnost žít a zároveň jistou pokoru.

Poslouchat Vulnicuru je jako vstoupit do emoční krajiny samotné Björk, jejímž tématem je protentokrát rozchod s dlouholetým partnerem Matthewem Barneym. Koncept nechtěný, ale zřejmě nutný. Budete se ztrácet, potápět a utápět. Občas zmizíte pod černou hladinou jezera a nebudete chtít být objeveni. Tento prostor uvnitř desky nabízí další dimenzi vnímání. Jakýsi 3D pocit. Můžete se zastavit a rozhlížet se, poznávat sebe i druhé, protože v emocích jsme si až trapně podobní. Napříč věkem, pohlavím, sexualitou… Ale co s těmi všemi intimnostmi, jizvami, dětmi nashromážděnými deseti-patnácti-dvacetiletým vztahem? Člověk má tendence utvořit si třetí bytost, za kterou se ukryje, bytost, která bude pendlovat mezi nešťastnou dvojicí a hledat odpovědi na otázky. Ta třetí osoba se v tomto případě jmenuje Vulnicura.

V souvislosti s touto nahrávkou se skloňuje týpek jménem Arca. Vloni vydal velmi odvážný, krásně arogantní, a nutno podotknout, že velice zdařilý debut Xen. Škoda, že nedostal na Vulnicuře více prostoru.

Nesoulad lehce vnímám jen na obale, který mi jedovatou barevností nekonvenuje s obsahem. Ani „zmutovaná plastičnost“ samotné Björk mi nepřipadá vhodná a jde vyloženě proti povaze hudby, která je postavená na harmonických základech smyčců a evokuje teplejší a sytější odstíny (ale problém s vizuály desek Björk jsem měl vždycky, snad kromě dokonale sladěné Vespertine).