Marc Almond:
The Velvet Trail

Chris Braide, anglický skladatel a producent, má na triku zmrtvýchvstání Marca Almonda, který to nahrávkou Varieté chtěl zabalit už v roce 2010. Údajně se oba hudebníci sešli až po kompletním nahrání nového CD. Tento cyber vztah trval bezmála dva roky a jejich plodem je letošní deska The Velvet Trail. Tolik zkratkovitě úvodem.

Jímá mě radost při poslechu nové nahrávky (ne)stárnoucího novoromantika Marca Almonda, na nějž máme každý nějaký názor. Nikdo mu ale neupřeme fakt jistého novátorství, odvahy a provokativnosti se kterou vtrhl na scénu počátkem osmdesátých let spolu s Davidem Ballem. Značkou Soft Cell zatopili pod kotlem všem mravokárcům a nahrávkou Non-stop Erotic Cabaret (1981) provokují vlastně dodnes.

The Velvet Trail není ničím jiným, než přímočarým popem se sbory, silnými melodiemi, mandlovým hlasem a šansonovým šarmem. Nese mnoho ochranných známek svého autora. Almond ale není typ popaře, který plní stadiony a rozdává úsměvy jak prezervativy zdarma. Almond svým popem vždycky mířil do klubů s dekadentnější atmosférou. Jeho mnohé spolupráce s Coil, Antony Hegartym, Throbbing Gristle, XT-G, Blixou Bargeldem se na něm logicky podepsaly.

S deskou The Velvet Trail ale nečekejte žádné vylomeniny stárnoucího muže. Zažijete spíše nostalgii se vším, co k ní patří. Zavřete se s ní někde sami, ujistěte se, že jste mimo dosah všech signálů a sítí, tahle deska by vás u vašich nezasvěcených přátel mohla totiž pěkně shodit. Požádejte své představy třeba o tanec, valčík Life In My Own Way k tomu vybízí. Zvířecí vášní gradující song Minotaur je nepochybným odkazem na Jeana Cocteaua... Zipped Black Leather Jacket zas možná nejtypičtější Marcova věc odkazující k osmdesátým létům, Demon Lover a Bad To Me zase k jeho divokým začátkům se Soft Cell. Tohle je poctivá vzpomínka na minulost.