Subkultura. Žádná budoucnost na výsluní.

Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.

Myslíte si, že takzvaný progressive rock je mrtvý? A že se do dnešní rychlé doby dlouhá sóla a syntetické plochy nehodí? Že staří dobří Genesis, King Crimson a všichni kolem seventies udělali tečku? No, tak si pusťte Wilsonovu novou desku a zavaří se vám laptop, protože takovou porci poctivé muziky jste ještě neslyšeli, obzvlášť vy porevoluční.

Chvílemi tápu je-li tam odstup. Celé je to tak trochu jako opera obezděná konceptem jakéhosi týpka z Londýna, který se rozhodl izolovat od světa, zpřetrhat rodinné vazby, přátele... Wilson se prostřednictvím hudby ptá, jak je možné v dnešní době zmizet, být tak bezvýznamný a ani po dvou letech nikomu nechybět? Být sociálně neviditelný a přitom žít ve svém bytě v jedné z největších metropolí světa?

Nevyhledávám podobný typ muziky, mám v hudbě raději přímý tah na branku, kluky s podladěnou basou, než tanečky, roztleskávačky a frajeřinky na ledě. Wilson mě ale smetl a potvrdil starý klišé, že kvalitní muzika je jenom jedna.

Jenny Hval - Apocalyptic Girl

Na tomto zubatém albu cítím také dost silný odkaz minulosti. Laurie Anderson osmdesátých let klížená s PJ Harvey let devadesátých. Zároveň je ale hlasová nevinnost této norky velmi autentická. Jenny se utíká až kamsi k slam poetry se zvukovým designem své země za zády. Jenny si to na desce Apocalyptic Girl rozhodla vyříkat se všemi kapitalistickými kurevníky světa, pak se nad nimi bezostyšně ukojit a zazpívat nám o tom skvělý song.

Rozklad banánů může symbolizovat rozklad patriarchátu, proč ne? Pomstychtivost se mísí s abstrakcí a jazzová koketerie s rockovou improvizací. Jenny sní o sexuálním osvobození a individuálním znovuzrození, vyvádí nás z nočních můr kapitalismu a dělá to na této nahrávce opět skvěle.

Nosaj Thing - Fated

Justin Chung mě provokuje už léta. Poznali jsme se kdysi kvůli tomu jeho krásnému abstraktnímu jménu Nosaj Thing. Hudba zní podobně. Je tajemná, sametová, s šeptanými vokály. Skladby se prolínají v celek, ale často skončí dřív, než nabídnou nosné téma. Deska má jen 40. minut. A mě osobně to dost štve. Je náladová jak puberťák, první čtvrt hodinka vás kolébá v přísně přesných beatech a začíná navozovat atmosféru. V tom nejlepším to ale utne a nechá vás být. Což je k vzteku...

Jamie xx - In Colour

In Colour je deska, která bude v první pětce všech výročních žebříků a poleze možná ještě výš. Osobně se domnívám, že je trochu přeceňovaná. Jamiemu Smithovi se sice povedlo skvěle propojit hluk pozadí a klábosení s hudbou, ale tuším, že takto dobře to dělá řada dalších tvůrců - Nosaj Thing, Flying Lotus... Celek tvoří kuriózní strukturu, která na mě působí - snad jsem se nenechal příliš strhnout skvělým barevným obalem - velmi pozitivně. A možná je to i jednoduchostí skladem. Ostatně právě v tom spočívá celé kouzlo In Ciolour. Smithovi stačí velmi málo, aby z písní vytěžil maximum. Nic převratného, jak hlásají na Pitforku, tady ale neslyším.

Sufjan Stevens - Carrie & Lowell

Elektronická exploze alba The Age of Adz je pryč. Carrie & Lowell je syrové, osobní a naprosto ohromující. A přes nepřeberné množství skvělých alb v letošním roce, zůstane Carrie & Lowell - bez pochyb - jedním z těch nejtrvalejších.

Album se noří do Sulfjanova života a přes okraj vytlačuje vnitřní bolest, hořkost, smutek. Tahle hudba je opravdu krásná, velmi naléhavá a bez přetvářky. Autenticitu stvrzuje zvuk. Album snad nahrál někde doma při otevřeném okně z něhož doléhají "nepatřičné" zvuky, které tam dokonale pasují. Chvíli Paul Simon, chvíli PJ Harvey z období desky White Chalk, ale to je pouhá inspirace. Carrie and Lowel je deska, která bolí a navozuje tísnivou atmosféru. Je to album vzpomínek na vlastní neveselé dětství. Proces na desce musel být bolestný, výsledek je ale velmi krásný.