...málo smrti & dost banánů v roce 2016

aneb Ohlédnutí za loňským rokem

Asi nejsem sám, kdo zírá ohromeně a ochromeně na současné dění ve světě. Co se mi zdálo nemožné v roce 2014, je v roce 2015 naprostá maličkost. Jak bude asi vypadat rok následující? Ale aby nedošlo k omylu... - nechci se pouštět do analýz ani prognóz, nejsem kovaný v politice a mám spíše subjektivní kritické myšlení. Uniká mi řada souvislostí, neumím si je spojit, tudíž většině politických procesů nerozumím. Proč o tom tedy píši?! Protože se mnohé projevuje v mém přemýšlení, v mých postojích, v mé tvorbě. Za regulérní útěk z těchto stavů může být považováno video Iglau ungenau - Citric acid. Ironická hudebně-obrazová smeč, jež vznikla z jednoho jamu a zůstala nezměněná. Kluci snad ani netušili, že jsem zapnul (● rec). Čtrnáct dnů na to ale vznikl Žalozpěv starýho Artauda. Neutečeš tomu, říkám si... Jsem ve stavu, kdy se programově vyhýbám zprávám, protože mě děsí. Těch kulturních periodik tištěných i digitálních, které referují o kultuře zajímavěji, je naštěstí stále ještě dost! A2, Revolver Revue, Souvislosti, Foolmoon, Fotograf, Host, Tvar, Prostor Zlín... Utíkám sem.

S obrovským obdivem sleduji jedince, kteří se dovedou sebrat, odjet do uprchlických táborů a tam pomáhat. Asi bych to nedokázal, protože při prvním pohledu na chaotický stav situace bych se složil a nadělal více škody než užitku. Chci být užitečný v prostoru, ve kterém žiji, ten utvářet, měnit, posouvat, ovlivňovat. Naštěstí se kolem mě srocuje tolik zajímavých a inspirativních lidí, kteří dovedou načrtnutý nápad dotáhnout do konce a dát mu rafinovanou tečku, že mě to plní velkou dávkou optimismu. V této souvislosti chci zmínit charitativní akci Poslední vlak pro Nicholase Wintona díky němuž se nám v červenci podařilo vybrat přes 20.000,- Kč pro Unicef na opuštěné děti. Velký dík patří Silvii Čermákové z Muzea Vysočiny, která celou akci iniciovala.

Dále bych rád připomenul happening s tématem prokletých básníků, na němž se neopakovatelným způsobem podílela kapela Hyper Heart Club a řada jedinců mladší a střední generace. Happening Beat generation vol. IV byl poprvé on air. Tempo a náladu udávali jedineční Joyners a v důsledku stylově nám to ukončila policie, která tlumočila stížnosti spoluobčanů. Stěžovali si na hluk a na různé jiné malicher-nosti...

Všechna naše představení Iglau ungenau byla zajímavá. Ale možná nejraději vzpomínám na vystoupení v Chilli baru, nazvané Red hot chill out - s novými členy a s lehce nahozenými motivy. Byli jsme samozvaní hosté a vůbec nikoho jsme nezajímali, snad jen hrstku lidí u spřáteleného stolu - ostatně to je tak trochu jihlavské pravidlo. Naopak v plenéru zámeckého parku v Zábřehu nebo v Krajské galerii ve Zlíně jsme sklidili tak bouřlivé ohlasy, až nás to překvapilo. Pavel Petr si ve Zlíně své posluchače hýčká. Laťka je dokonce tak vysoko, že se mě po koncertě jeden z posluchačů zeptal, jestli neznám Future Sound Of London, že jsme mu je v jistých momentech připomněli. Doporučil jsem mu přehlíženou loňskou nahrávku Environment Five a vřele poděkoval za lichotku...(Pro zájemce máme na soundcloudu krátký a ne moc kvalitní záznam.) Iglau ungenau končí druhou etapu, s jednou třetinou se v dobrém rozcházíme, ale už teď se schyluje k novým naschválům. Myslím, že se máme na co těšit...
A ještě jedna věc mi zavazí v hlavě. Marně se snažím dopídit odpovědi na otázku, proč je pro posluchače tak důležité umět pojmenovat styl, který hrajeme. Často po vystoupení slýcháme "...no dobrý, ale... co to je?"

Zapomenout nemohu a nechci na pražský happening Vyhnancům lásky u hrobu Jiřího Karáska ze Lvovic na Malvazinkách. Mirek Kovářík, hrdina z opačné strany věku, ale s espritem mladíka, se k tomu vyjádřil tak citlivě, že jakákoli moje slova by byla rušivá:

"Aleši, drahý můj příteli,
ani nevíš, jak jsem rád, že po přečtení toho, cos napsal, mohu mít pocit, že máme stejné dojmy ze čtvrtečního odpoledne a večera. Ano, i já bych dal pietu na Malvazinkách mezi nejsilnější zážitky... šlo totiž o něco víc, než o pouhou návštěvu hřbitova - jako by se naše dosavadní životy proťaly právě v tomhle symbolickém setkání s mrtvým básníkem... Troufám si napsat, že dokonce k tomu - každý po svém - směřoval... A nebyla vůbec náhoda, že jsme tam byli v té množině - a že se stalo, co se stalo - každý si mohl v té nejkrásnější podobě obnažit duši!!! - to mne napadlo, když jsem se díval na vás a poslouchal, co jste si pro onu chvíli vybrali k přednesu... A je dobré, že tohle bylo jenom jednou a „mezi námi“ - opakovat to pak večer prostě nešlo!!! Dojal mne Jirka Hromada - ani v nejbujnější fantazii bych nevymyslel, s čím přišel on:s gestem láskyplného návratu Obložit básníkovu mramorovou desku památečními tisky z let jeho bojů za právo „hlasu menšiny“ ...a mělo to tam spolu s jeho poezií své místo! Já nosíval při těch hřbitovních cestách ke Karáskovi nejrůznější dárky - pochopitelně občas květiny, růže / vždycky jen bílé /, ale také mušle nasbírané na břehu Tyrrhenského moře, kamínek z amfiteátru v Delfách, vylisovanou ratolest z keře pod Akropolí...
A když jsme se rozešli a čekali na večerní představení, dlouho tohhle všechno ve mně doznívalo..."

Když Oscar Wilde psal svého Filipa, prohlásil, že je daleko těžší o věci mluvit, než ji udělat. Udělat ji prý umí každá loutka, popsat ji dokáže pouze básník. Napadlo mě tedy, v souvislosti s Wildeovou myšlenkou, rozdělit svoji novou výstavu na několik části - na "kumštýřskou", hmatatelnou, kterou představuje samotná výstava. Potom na vnitřní, básnickou, již prezentuje knížka. A protože se výstava odehrála v mém rodném městě Zábřehu, rozhodl jsem se dále o jakési interaktivní propojení s Jihlavou, a to tím, že jsem po městě pár dnů před letní vernisáží nalepil patnáct samolepek mého synovce Filipa v adolescentním věku. Dosud byly strženy pouze dvě nálepky. Pozorný chodec Filipa v Jihlavě jistě nemine… Přikládám tři ukázky.

Knížka, která mě zarazila i pobavila, se jmenuje Deníky, psal ji Keith Haring a mate mě v ní jazyk, jakým je psána - jakoby přímo z ulice (psal to většinou v letadle)! Mnohdy je zde tolik vaty, že se ošíváte a říkáte si, že nemáte zapotřebí číst něco takového. Z toho se ale vynoří postřeh, který vás zasáhne a opakovaně donutí o Haringovi přemýšlet. Knížka, která vás znovu ubezpečí o naprosto totožných pocitech v umělecké oblasti, ať jste ceněný výtvarník nebo víkendový malíř. Keithovy reflexe na studenou válku a nukleární hrozbu doby osmdesátých let nabírají na aktuálnosti. Také nebezpečí AIDS, kterému v roce 1990 podlehl, opět graduje. Znovu jsem si s Keitem objevil Grace Jones - „jedinou ženu, které pomaloval tělo“, a její skvělou desku Nightclubbing (1981). Dost zaostává grafická podoba knížky s nepříjemně žlutou obálkou.

Také jsem se více začetl do Českého umění 1938 – 1989, vydaného Academií a prodávaného v Levných knihách skoro zadarmo. Všichni ti Šmidrové, konkretisté, kinetisté tvůrčí skupiny a manifesty odkrývají velmi silnou zaujatost, která dnešní době chybí. Umění bylo pojetím života s morálkou, která byla ve své době hrdinná. S tímto možná trochu souvisí i pořad na Vltavě, který se jmenuje Osudy. V repríze vysílali ke konci roku Soňu Červenou. Něco tak šíleného, tak zajímavého, tak obohacujícího a hlubokého, a v dobrém slova smyslu kultivovaného, jsem už dlouho neslyšel. Navíc její interpretace vlastního života s jistou dávkou patosu, kdy něha zněla opravdu něžně a odpor opovržlivě, byla pro mě operou. Je to přehnané?! Ale kdo z vás ji slyšel, ten mi musí dát za pravdu! Byl to jeden z mých nejsilnějších letošních zážitků. Stále mě překvapuje brutalita padesátých let a nemožnost dovolání se byť jen náznaku spravedlnosti.

Mám rád filmy, které moc nemluví, a když vypráví, pak obrazem, zvukem. Promítali jsme letos v našem klubu mimo jiné i slavný Tatiho film Playtime a já se opět utvrdil ve svém stanovisku. Jinak jsem viděl spoustu výborných, především těch „mých“ experimentálních, dokumentů v rámci MFDF - zázraku na Vysočině. Ale abych nebyl v neustálé opozici k filmu. Najdou se samozřejmě i ty obyčejně neobyčejné. Pobavily mě třeba Imaginární lásky (2010) Xaviera Dolana. Dialogy jsou velmi vtipné, film nepodléhá, tak jako většina dnešní produkce, překotné naraci, kamera se nesnaží vnucovat příběh, spíš sleduje děj tří postav a jejich citových vznětů a vazeb.

A když velký příběh, tak raději na divadle. Zůstane ve mně na dlouho obraz Romea a Julie z Horáckého divadla. Shakespearův pět set let starý text v režii Pavla Šimáka funguje tak, jako by byl dopsán před rokem.

Spíš než filmy sleduji záznamy kapel, kterých na you tube koluje neuvěřitelné množství a není v lidských silách vše zhlédnout. Takto „naživo“ mě zaujal Parfume Genius ve skladbě Queen ze záznamu z Pitchforku. A opět IceAge. Záznam z Newyorského klubu The Acheron 2015 je sice statický, ale něčím výživný. Asi v sedmnácté minutě obtěžuje Eliase z hlediště jakýsi mladý „vošoust“, je vtipné sledovat jejich roztržku... Marná sláva, mít silného frontmana, má každá kapela z půlky vyhráno. Podobná slova platí také o introvertně působících Girl Band. Záznam z Kexpa ale dokazuje, že nejde o žádné dívenky... V Lucerna Music Baru byli výborní Afghan Whigs, pohrobci grunge, kteří rozšiřovali jeho hranice. Alba Gentleman (1993) a Black Love (1996) se právem řadí k tomu nejlepšímu z devadesátek. A mladí Američané Foxygen v Meetfactory byli teatrální a nemožní a líbezní, ale o nic lepší než zdejší kapely, jako třeba pražští Vložte kočku nebo jihlavští Joyners.

V Jihlavě žiji pátým rokem a stále něco objevuji. Zajímavým prostorem je „dékáóčko“, funkcionalistický kulturák s megalomanskými chodbami, sloupy, obrovskými okny a dlouhými schodišti. Ve svých zdech ale ukrývá ještě větší kuriozitu - malou scénu. Byl jsem tam poprvé a při vstupu se mi zpomalil krok. Člověk, který toto navrhoval, musel mít hodně velký smysl pro humor. Byl jsem omrknout kapelu Monikino Kino, ti sem svým jemným osmdesátkovým synthpopem zapadli úplně dokonale. Atmosféra zcela obskurní. Nepomohlo ani věčné napomínání obou interpretů - „pojďte blíž a klidně můžete i tančit“, zřejmě si nestačili všimnout, že mezi jevištěm a hledištěm zeje „Taxisův příkop“, kam se dá tak akorát zahučet a koukat na kapelu jako na božstvo... Do prostoru se rozlévá oranžová barva, i lino je v podobném odstínu. Hudba hrála potichu, snad aby nerušila vrátného na směně, který na vše bedlivě dohlížel. Ale měli dobré víno - 2dc za 25 Kč! A Monika Kino má krásné velké oči.

SUGGESTION

Algiers mi byli zjevením, mix gospelu, rocku, elektroniky a výjimečného hlasu Franklina Jamese Fishera zní neodolatelně. Pravda je, že debut trochu trpí délkou, přestože má pouhých 45 minut. Příští deska by ale mohla být malý zázrak. ● Floating Points Sama Shepherda je jako mrak na obloze, který zůstává několik minut nad vaší hlavou a nenápadně mění tvary, postrádá pevný bod. CD Elaenia nás zavádí do věčných fúzí elektroniky, ambientu, popu a jazzu s lyrickými melodiemi. ● Svojí razancí napružili vous nejedné hipsterské máničce Girl Band. Debut je to krásně drzý, debut, který se už nebude opakovat! Underground tak exkluzivní, že se neobjevil v žádném výročním žebříčku do desátého místa! ● Martin Gore, možná nejdůležitější z depešáků, natočil sólovku. Prim hrají samozřejmě analogové syntezátory. Je to romantické a svobodné jak výkřik do samoty přes vocoder. ● Oneohtrix Point Never mají na nové desce Garden Of Delete dvě polohy. Jedna je lepší než druhá. Ambientní tvary se střídají s agresivnějšími. Tato nahrávka vlastně působí jako soundtrack k době, kterou žijeme. Se všemi zvraty a zvratky. Není to krásné, protože je to příliš reálné. Daniel Lopatin je post-post pubertální génius. ● Sufjan Stevens utekl z dokonale vybaveného studia do své ložnice, zamkl se, pověsil si nad sebe fotku své matky a všechno jí řekl. ● Grimes? Skvěle se s ní běhá. ● Mezi své opožděné objevy bych letos zařadil So So Modern, kteří pocházejí odněkud z Nového Zélandu. Poslední CD Crude Futures je z roku 2010, pak následoval živák & EP a pak ticho. A právě minimum oficialit a maximum živých záznamů od fanoušků z mobilu dělají z kapely dost neuchopitelnou partu, která v jistých momentech předběhla i kritikou tolik oslavované Animal Collective. ● Kanaďan Dan Bejar s kapelou Destroyer nahrál melancholickou desku Poison Season s bohatou žesťovou sekcí, smyčcovým kvartetem (odhaduji podle zvuku). Naživo to má ještě větší grády, což dokazuje záznam z Pitchforku. Deska má jakýsi evropský šarm a Bejar s hůlkou na jevišti působí jak starý ostřílený šansoniér. ● Bratři Marshallové vydali svůj vynikající gesamtkunstwerk pod názvem A New Place 2 Drown: básnicko-výtvarnou knížku, hudební CD a video. Jde o zvukovou koláž s prvky trip-hopu, přelévající se do různých forem. Archy Marshall aka King Krule po svém dva roky starém debutu 6 Feet Beneath the Moon ušel pěkný kus cesty.

...a bylo toho mnohem více, cesta do Prachatic na výstavu Jiřího Staňka, jehož objekt Mimozemšťanovo sperma (láhev plná fosforeskující barvy) mě po dlouhé době v galerijním prostoru upřímně rozesmál. Obrovskou radost mi udělal Jiří Dynka, který mi po mém loňském povzdechu „chtěl jsem nejvíc nového i trochu staršího Dynku“ skutečně odeslal obě své knížky, za což nesmírně děkuji.

Narodil se mi synovec Filip, kterému přeji čistou planetu s loukami a lesy a pobřeží zalitá sluncem i vůni jasmínu... Aby poznal křehkost motýlů a plachost ještěrek, viděl modré podnebí a zažil vlhká podhoubí, noci plné hvězd, sny on the road beze strachu z běsnicího zbrojení..., a samozřejmě dostatek banánů pro sebe a své lásky...